Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Bylo nás pět a půl, Dějství první

Proti proudu času je lepší plavat v plné síle tvůrčího věku, než se nechat unášet olejnatou vodou dávných vzpomínek. Zdálo by se, že všestranný Břetislav Rychlík (1958), herec, divadelní režisér, filmový dokumentarista, scenárista, fejetonista, folklorista i občanský aktivista má ještě na paměti času dost. Redakci Divadelních novin však zajímalo, co jeho osobnost utvářelo v dobách, které většině z nás nejsou až tak vzdáleny. A že se počátky jeho tvůrčí dráhy nepohybovaly po vyšlapaných cestách, je z dnešního pohledu sice předvídatelné, ale o to poutavější.

TELEGRAM

DOSEL TI TELEGRAM – OBJEVILA SE MOZNOST VASEHO ANGAZOVANI – STOP – TELEFONUJTE TELEGRAFUJTE – STOP – KAREL NEUBAUER UMELECKY SEF SLOVACKE DIVADLO UHERSKE HRADISTE – STOP – OMLUV SE A OSTAN VE ZLINE – TATA

Ráno při nástupu na směnu mi telegram prostrčila okýnkem vrátná Divadla pracujících v Gottwaldově paní Pejchalová, matka mého nedávného spolužáka ze Stavební fakulty Vysokého učení technického v Brně, pozdějšího alternativního kytaristy minimalisticko-psychedelické skupiny Ser Un Pejalero, Jirky Pejchala. Vlekl jsem se v hluboké depresi po strašidelné noci do šatny kulisáků. Konec srpna 1978. První týden v profesionálním divadle. Večer předtím jsme měli statovat v záskokové zkoušce budovatelské hry Dvojitý tep srdce normalizačního dramatika Jana Jílka (jehož dramatické dílo nesmiřitelně vystihnul Sergej Machonin o deset let později v samizdatové revue O divadle žánrem zuřivé reportáže Z pohádky do pohádky). Odpoledne mne, dvacetiletého novice, testovali u zápisu zlínští kulisáci v pivnici Tržnice. Byla to proslavená drsná parta, vedená sochařem a básníkem Jardou Kovandou. Divoké zlínské máničky, pro které práce divadelních stavěčů kulis byla svobodomyslnou alternativou proti rannímu vstávání někde k pásu do Svitu nebo Fatry Napajedla. Všichni za rok zdrhnuli do Austrálie, jenom básník Kovanda zůstal, dnes vydává časopis Psí víno. Po masakru piv, slivovic a tvrdého výslechu, testu pohotovosti, politických názorů i kulturního rozhledu (Co momentálně čteš, chlapečku? Beatníky! Co posloucháš? Mertu a tak… To ses posral?), tak tedy po této drtivé prověrce jsme měli nastoupit do úvodní scény Jílkovy hry. Ta pojednávala o snaživém mladém předsedovi JZD nebo čeho, kterému srdce tepe dvojitě. On toho tepání nemocného srdce využívá vyděračsky k tepání nešvarů na socialistické vesnici. Čímž byla údajná jediná překážka geniálního komunismu, tedy byrokracie. Gottwaldovské divadlo zahájilo sezonu tragickou zprávou. Cestou z divadelních prázdnin z Chebu se zabil v autě Jan Honsa, naturščik, charismatická hvězda souboru, Hamlet, Val Xavier ze Sestupu Orfeova Tennessee Williamse, a taky ten mladý předseda z Jílka. Všechny tyto hlavní role se musely přezkoušet.

To by se beatníkům líbilo

Ve vrátnici parte, v divadle šok a hluboký žal, ale neúprosný provoz žádal svoje. Dvojitý tep srdce režíroval můj nevlastní strýc Jirka Holeček (děda Franta Rychlík si vzal při třetí své ženitbě matku Jirkovy ženy, vynikající herečky Libuše Holečkové), vyštvaný z Divadla pohraniční stráže v Chebu po okupaci v roce 1968 na vzdálenost 300 kilometrů do Divadla pracujících v Gottwaldově. Šel přes Český Těšín, Jihlavu až do Zlína. Vybavuju si, že hru inscenoval důstojně. Začala venkovským pohřbem s dechovkou a farářem s křížkem, metafyzickým posunem sračky k snesitelnosti. Pohřeb kráčel po šikmě, rakev jsme měli nést my, kulisáci. To byl ten drobný zádrhel. Vykročili jsme rázným krokem, ale nikdo mi neřekl, že přejdeme na šikmu. Ty slivovice, piva a šikma. V rakvi herec, zaskakující za nebohého Honsu, za rakví elita souboru v čele s geniálním hercem, původně vyučeným brašnářem, Standou Třískou, v hledišti na kontrole ředitel Miloš Slavík. Když se mi, bohužel, podlomily nohy, celá skupinka statistů ztratila rovnováhu. Herec náhradník (nestačil jsem si všimnout, kdo to byl) vypadl z rakve, průvod se kácel domino efektem, dobrák Slavík vylítl, zařval a začal mne honit po divadle. Kulisáci cynicky řvali smíchy. Vyskočil jsem z jedné herecké šatny oknem na ulici, furiantsky vykřikl tri dny ma naháňali a šel pěšky nocí do Otrokovic na dělnickou ubytovnu Průmyslových staveb Gottwaldov, kde mi tata sehnal postel. Tou cestou temným tehdejším Gottwaldovem, kde tmu protínaly rozsvícené trolejbusy, vozící lidi na noční směny do fabrik, jsem střízlivěl a dostával se do hlubokého zoufalství. Bylo mi jasné, že ve zkušební době letím. První krok na profesionálním jevišti. To mi ten vyvzdorovaný divadelní život pěkně začíná! Ubytovnu jsem sdílel s prvoligovým ragbistou Gottwaldova. Vytáhl jsem knížku. Co čteš? Poezii. Básničky? A kurva! Přečti něco. V noční, odcizené dělnické ubytovně se společnými hajzlíky a korytem umyvárny, na periférii průmyslového města zněly Ferlinghetiho básně předčítané svalnatému ragbistovi, který do té doby nikdy poezii neslyšel. Byla to slavná báseň o cestě vrzajícího vagonu krajinou, kdy motýli otevřenými okny stačí vlétat do vozu, v tetelícím se horkém vzduchu třepotat na místě křídly a zase vyletět ven. To by se beatníkům líbilo, hlavně Ginsberg nebo Corso by se z toho udělali.

Nebuď blbej

Teď jsem se s tatovým telegramem plížil do kulisácké šatny pod jevištěm. Tam ukrutná zábava, stoupl jsem v ceně a jako kulisák jsem byl definitivně přijat. Čekal jsem každou chvíli předvolání ke Slavíkovi a netušil jsem, že mi to ještě v noci Jirka Holeček s Jardou Kovandou vyžehlili. Zatím jsem dusený nejistotou, stavíme Sestup Orfeův, dokonce jsem pověřen mistrovským úkonem, vrtíkováním do podlahy. U oběda v divadelním klubu jsem se připloužil k potměšile se pochechtávajícímu Jirkovi Holečkovi, který už od rána měl v sobě několik koňaků (sedával ve vrátnici, když herci vcházeli do divadla, to už měl prvního panáka před sebou). Prozradil mi, že se stačí Slavíkovi omluvit. Ukázal jsem mu telegram a pravil, že poslechnu tatu a taky, že se mi ve Zlíně líbí. Po tom několikaměsíčním ranním vstávání ve čtyři hodiny ráno, dojíždění a tupém drilu ve smradlavé drůbežárně, s bizarní partou zoufalých spolupracovnic, které se v průběhu směny většinou namazaly z jabčáku či rumu a naháněly mne chlípně kolem hromad hnoje, mi připadalo kulisáctví jak veselý a pestrý sen. Noční historka a její vyústění mne utvrdily v tom, že jsem asi v tolerantním světě. Život mne naučil, jak hluboce se mýlím, ale tak se mi to jevilo. Jirka Holeček mne nekompromisně vyzval, ať do Hradiště zavolám a domluvím si schůzku. Nebuď blbej, nebudeš přece tahat kulisy, když můžeš bejt v uměleckým souboru. Neubauer je už taková troska, chlastá borovičku, je teplej, ale kdysi dělal slušný režie. V Hradišti je ve vyhnanství z Brna Miloš Hynšt (vůbec jsem nevěděl, o kom mluví…), to je někdo! Já to jeho divadlo moc nemusím, ale on je docent a dá ti školu. Dovlekl mne do vrátnice a donutil zavolat do Hradiště. Vrátná na druhé straně mi řekla, že pan šéf je v Koruně nebo na Liďáku, pošle pro něho, ať počkám.

Fluktuant

Tak a zatím, než umělecký šéf Slováckého divadla dopije na dluh borovičku v Liďáku, si povězme, milí čtenáři, co se vlastně skrývalo za otcovým přáním, abych zůstal ve Zlíně. Můj šílený rok a půl života, tak zběsilý, že kdyby mi takový připravily vlastní děti, oběsím se na prvním stromě. Dodnes nechápu, jak se to zvrtlo, že už za čtyři roky jsem vybaloval baťoh v ubytovně HaDivadla. Asi měl Pán Bůh se mnou nějaké záměry a poslal anděla strážného nade mnou roztáhnout křídla. Před maturitou jsem utekl z domova. To už jsem měl za sebou založení kapely, divoké hraní na bigbeatových zábavách a zákaz undergroundového divadla ATRAPY. Vrátil jsem se domů, maturoval, byl jako první v dějinách Vysokého učení technického podmínečně vyloučen ještě před nástupem na první semestr. S koncem semestru jsem si udělal výlet do Prahy, tři měsíce tam zůstal „on the road“. Se ziskem modré knížky jsem okamžitě uprchnul z vysoké. Škrabal jsem hovna na kachní farmě mezi Bzencem a Veselím a psal dopisy do divadel. Matka moudře pochopila, že se mnou nikdo nehne, domluvila návštěvu u režiséra Františka Čecha a jeho ženy Brigity Hertlové, což byl dar z nebes a zrod celoživotního přátelství. Dělal jsem zkoušky na DAMU, před odchodem na první kolo byl zatčen Veřejnou bezpečností za černé přespávání na kolejích na Pohořelci (udal mne vrátný…), pak postup do posledního kola, nepřijat pro vadu páteře. Z blbosti jsem zpackal audičky na eléva v Horáckém divadle v Jihlavě, o prázdninách secvičil na undergroundovém baráku Ivana Mejdy Nováčka divadelní kus Čtyři Karlové …a teď čtrnáct dní kulisákem. Tři razítka v občance za pár měsíců, tomu komunisti říkali věčný fluktuant. A přesně toho se tata bál.

Jelikož si pan šéf Neubauer poručil na dluh další borovičku, popíšu, holoubkové, své další univerzitěty. Jen se, prosím, nelekejte, že můj život byl plný takových hrůz, kdepak.

Na útěku

Zatím pěkně popořádku. Zatahoval jsem na svatbě (to je pověstný slovácký zvyk) svých spolužáků z gymnázia, kteří se přivedli už ve čtvrtém ročníku do požehnaného stavu. Nějakým nedopatřením jsem se se svým kamarádem od narození, horňáckým houslistou Petrem Dubem Tománkem, zdržel pár nocí ve Strážnici. Otec mi ostře něco vytknul, matka přisadila, vzpurně jsem prásknul dveřmi a se stokorunou v kapse skočil do nočního vlaku směr Brno. Byl únor, jak se říká v Nové Lhotě na Horňácku „snahu vyše kona“. Hleděl jsem do tmy a najednou v nějaké vsi za Kyjovem prudké světlo, u trati hořel dům. Němý obraz, lidé vynášeli peřiny a nábytek, ze stáje vyváděli koně, plameny šlehaly do tmy, zoufalá gesta a výrazy křičících žen, strnulá děcka kolem. Dlouho, jak vlak jel do zatáčky, bylo vidět zář a do černého nebe prskající jiskry. Nikdy jsem nevěřil na symboly, ale hrdlo se mi sevřelo. Ztrácím domov?

Naštěstí jsem měl v Brně kde hlavu složit, někde na okraji Brna v dělnické ubytovně mne nechal přespávat o rok starší spolužák z gymnázia, Horňák, dnešní starosta Velké nad Veličkou Jurka Pšurný. Dělil se se mnou o kus řízku, pil jsem vodu z vodovodu, ale to za dva dny nestačilo a nemohlo trvat věčně. Byl to divný týden života, kdy mi nic nevyšlo a málem jsem umřel hlady. Vlezl jsem naivně do kanceláře Divadla na provázku, tam byl chaos, pořád někdo pobíhal, vzrušeně se tam mluvilo, telefonovalo, já jsem sháněl šéfa, nabízel jsem se pro jakoukoliv práci, za kýmsi mne poslali, byla sezona v plném proudu. Tož nic. Stejně jsem dopadl ve všech brněnských divadlech. Nakreslil jsem pár vtipů beze slov a zkoušel je marně prodat po redakcích brněnských novin. Tata, skautský stopař, mi byl naštěstí v patách, bydlel v Brně u příbuzných, vyrážel do ulic mne hledat. Našel mne před bufetem Sputnik, zrovna, když jsem přemýšlel, že začnu dojíždět zbytky jídla. Oslovil mne, stál takový ponížený, rozpačitý, velký, trochu nahrbený a tichým, zaraženým hlasem mne pozval do hospody. Koupil oběd, pivo, cigarety a přesvědčil mne k návratu domů. Maminka málem umřela hrůzou, to jí nemůžeš dělat. Matka ležela v pokoji, zatažené závěsy, přerývaně dýchala, na stolku nitroglycerin, měla těžkou anginu pectoris. Bezděčně jsem poklekl k posteli a slíbil, že udělám tu maturitu a budu něčím seriózním. V létě podstupuju ze zoufalství zkoušky na stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně. Nemůžu tušit, slovy Tennessee Williamse, že tohle moje zabloudění do konvenční vysoké školy tam udělá poprask „jako liška v kurníku“.

• Autor: Břetislav Rychlík
• Publikováno: 1. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl, Dějství první

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ