Divadelní noviny > Burza Kontext
Bylo to napínavé a vzrušující
S Honzou jsme se potkali na letní přípravě před prvním ročníkem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, mám dojem, že to bylo na Albeři. Bylo nám nějakých osmnáct, devatenáct let. On na teorii kultury, já na kombinaci filosofie – politická ekonomie. Rozpoznali jsme se jako diváci Nedivadla Ivana Vyskočila, které bylo pro nás mocnou inspirací. Ukázalo se, že jsme oba na svých gymnáziích pilně hráli autorské divadlo. Psali jsme, režírovali i poskakovali na jevišti. Navzájem jsme si líčili zážitky i zkušenosti.
Slovo dalo slovo, oba nás lákalo jednoduché autorské vyprávěné divadlo, které – jak říkával Ivan Vyskočil – místo drahé výpravy vypráví. Hledali jsme společné téma, něco, od čeho bychom se odpíchli ke společné improvizaci. Východiskem se stala Honzova nedopsaná povídka Jeden den Vilemína Čmelíka, ze které pak vzniklo naše první společné, částečně improvizované Srslení. Záznam je možno slyšet na desce Ozvěny malých scén.
Nádherné byly přípravy. Scházeli jsme se často v Krčském lese a zkoušeli při procházkách. Hráli jsme stromům, ptákům, muflonům, náhodným kolemjdoucím a hlavně sami sobě. Zkoumali jsme rozmanité varianty příběhu, hledali kmen průběžné linie a větvili jsme epizody i divoké odbočky. Ohromně jsme si to užili.
Pak jsme museli sepsat text a předložit ho ke schválení inspektoru kultury. Museli jsme najít takzvaného zřizovatele našeho amatérského divadla, kterému jsme dali název Vizita (na počest jedné mé divadelní hry, která nikdy nespatřila světla ramp, zůstala jen na papíře). Znalý Vláďa Zajíc ze spřáteleného divadla Anfas nám poradil, abychom zřizovatele hledali v Praze-západ, kde působil vstřícný inspektor kultury Otomar Dvořák, mimochodem také člen divadla Anfas. Nakonec jsme našli útočiště v Dolních Břežanech, a to díky ochotě Jitky Žežulíkové, která tam opečovávala kulturu. Mám dojem, že plný název našeho divadla tehdy zněl Divadlo Vizita MKS Dolní Břežany. MKS bylo Městské kulturní středisko (nebo Místní kulturní středisko? Dnes už nevím přesně…). Otomar Dvořák nezklamal, opatřil námi předložený text Srslení aneb Jeden den Vilemína Čmelíka posvátným razítkem a my jsme mohli oficiálně zahájit činnost.
Hráli jsme v divadélku na strahovských kolejích, na Novodvorské, v Baráčnické rychtě, v Malostranské besedě, prostě hráli jsme, kde se dalo. Jako poctiví dělníci divadla jsme vystupovali v modrých montérkách s laclem. Odkojeni Nedivadlem Ivana Vyskočila jsme také prokládali svá vyprávění hudebními vstupy. Hrával s námi hlavně Václav Koubek, Pavel Steidl s bratrem Josefem, občas zahostoval s písněmi někdo jiný.
Byli jsme mladí, smělí, energičtí. Zaplavovali jsme jeviště divokou energií, drzými vtipy, prudkými střihy i nečekanými výměnami rolí. Viděl nás Olda Kužílek, který tehdy dramaturgicky připravoval výsostnou národní přehlídku amatérských divadel Šrámkův Písek. Bylo nám devatenáct, dvacet, vtrhli jsme na Písek a oslnili. Recenze byly pochvalné až nadšené. Atmosféra představení nádherná. Díky tomu jsme pak byli zváni z různých koutů vlasti, hráli jsme všude možně. Amatérské divadlo mělo tehdy široké pole působnosti. Představení jsme při reprízách neustále obměňovali, byla to otevřená hra na daný námět. Kostra byla zachována, ale svaly, šlachy i kůže pokaždé trochu jiné. Jednak nás to nesmírně bavilo, jednak nám to připadalo přirozené. Nikdy jsme nevypilovávali předem pointy či celé scény. Nevěděli jsme ani přesně, kdo kdy skočí do které role. Dovolovali jsme si vzájemná překvapení přímo před zraky diváků.
Takhle jsme s Honzou hráli snad tři nebo čtyři roky. Mezitím jsme přizvali Oldu Kužílka a vytvořili inscenaci Kostky, z nichž se časem vyvinuly Kostky II. Metoda byla obdobná jako u Srslení – předem daný námět, hra na jevišti svobodná a otevřená, neustálé zkoumání a obrábění. Jenže se hrálo ve třech – otevíraly se další možnosti a prostory, vznikaly nové kombinace. Bylo to napínavé i vzrušující. Hudba začala do představení vstupovat stále odvážněji. Už nešlo o střídání vyprávění a písniček, hrálo se paralelně. Martin Zbrožek – housle a zpěv i divoké pohyby, Jaromír Honzák – kontrabas a soustředěný výraz, Martin Šulc – bicí a chlapecký úsměv, to byli nejčastější spoluhráči. Občas se přidal i skvělý akordeonista Eugen Zomer. Víc a víc nás zajímalo prostoupení slov, významů, pohybů a hudby.
Dováděli jsme šťastně v opojném proudu vzájemné inspirace, v tom nekonečném poli osvobozující srandy.
Díky, Honzo, za ten vzácný společný čas!
Stálo to za to.
Jaroslav Dušek
Komentáře k článku: Bylo to napínavé a vzrušující
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
