Bylo to syrové a silné jako středověk
Umělecká skupina OLDstars si libuje v extrému. V pražských Vršovicích, kde vybudovala svoji základnu, již několik let potvrzuje, že hrát s maximálním nasazením velké tituly v sevřeném sklepním prostoru, a to na vzdálenost několika centimetrů od diváků, je možné a mnohdy velmi působivé. Extrémní podmínky zvládá hravě, snad proto si vybrala pro svoje letošní letní tábořiště zříceninu hradu Helfenburk u Bavorova, zasazeného hluboko v lesích malebného jihočeského kraje.
Mimochodem zdejší krajina očarovala i divadlo Continuo, jehož malovická Švestková farma sídlí nedaleko odsud. Bývalé majestátní sídlo rodu pětilisté růže se během víkendu 16. – 17. července proměnilo z opuštěných a pozapomenutých kamenných zdí na cíl mnoha po divadle a dobrodružství lačnících návštěvníků.
Hostina se Shakespearem
Úvodním lákadlem byla středověká Hostina v prostorách dřívějšího prvního nádvoří. A menu stálo za to: sele na rožni a jiné gurmánské delikatesy ochucené shakespearovskými variacemi pod modrou oblohou. Hořce jsem litovala, když jsem se kolem čtvrté hodiny odpolední objevila u zpola prázdných stolů. Z pašíka zbylo jen torzo, i když se ještě ze setrvačnosti otáčel nad ohněm, a místo Hamletů, Kateřin a Tybalta zněly tóny harfenistek. Ale proč ne, po správné trachtaci má být také chvilka zasloužené siesty. A tak nakonec i mně přišel lyrický Koncert harf a zobcových fléten vhod. Byli jsme však hosty divadelních extrémistů, takže odpočinku nebylo mnoho. Po koncertě se rozběhly další chody.
V pohádkové zemi Nangijale
Chtěla jsem ještě chvilku rozjímat, a tak jsem zvolila pohádku Bratři Lví srdce, příběh dvou bratrů podle knihy Astrid Lindgrenové. Jeden z nich se dozvídá o své brzké smrti a následně se ocitá v pohádkové zemi Nangijale. Čtyři mladí herci podávají příběh formou divadelního automatu, čímž si mimo jiné ověřují své herecké dovednosti. Z jednoduché zápletky vykřesali směs žánrů na divácká přání. Ten samý minipříběh předvedli nejprve jako pantomimu, poté jako punkovou loutkárnu a naposledy se dostali až do westernu na divoký Západ. Záleželo vždy na rekvizitě, kterou si oslovený divák vybral. Ta se stala pro žánr určující. Hravost, sen a zároveň všudypřítomné téma smrti povýšily pohádkový příběh na hořkosladkou podívanou nejen pro děti.
Pocit zkázy a rozrušení
Tím bylo diváckému úsměvu učiněno za dost. Jestli u někoho přetrval i nadále, zaručeně ztuhl během prvních vět Trůnu milosrdenství, hry současného amerického spisovatele a dramatika Neila LaBute. Přenesení této inscenace z pražských klubů a sklepů do stísněných prostor zpola zřícených degradovaných stěn byla trefou do černého, vždyť dramatická studie rozpadajícího se milostného poměru ředitelky Abby Prescottové a jejího podřízeného Bena Harcourta začíná ve chvíli teroristického útoku na světové obchodní centrum 11. září. Pocit zkázy a rozrušení veškerých hodnot vstupující do života partnerů obrazově se doslova zhmotňoval do podoby hradních zdí plných děr a proláklin, kterými prorůstá tráva a plevel. Tvůrci působivě využili i výškových rozdílů zvoleného místa. Proč nečerpat z genia loci? Všechno bylo prosté a co nejvíc civilní, od hereckého projevu po absenci rekvizit a kostýmů. Herci přišli tak, jak jsme je viděli během dne. Ze dvou, v textu předepsaných postav, zmutují v inscenaci jejich další alter ega. Původní dialog je rozehrán šesti postavami, což rozhodně není špatný nápad, který mohl náročnému textu dodat nový rozměr. Musel by ovšem být herecky dotažen. Ve chvíli, kdy herce nespojuje jedno typické gesto či znak jejich postavy, nemůže divák pochopit systém hyperbolizace situací a textu. Před jeho zraky se odehrávají více či méně srozumitelné střípky dialogů, jež často vedou spíše k divákovu zmatení a těžkému hledání jejich smyslu. I přes jistá nepochopení jsme však dostali silný emoční zásah.
Pod hvězdnou oblohou
Večerním chodem pak byla premiéra divadelní adaptace slavného filmu Ingmara Bergmana Sedmá pečeť. Pod hvězdnou oblohou mezi hradbami bez zbytečných filmových citací a klišé ožil příběh středověkého filozofujícího rytíře Antonia Blocka, věčného tazatele po smyslu lidského bytí a existenci Boha. Složitý, temný příběh nalezl mezi syrovými helfenburskými hradbami to pravé prostředí a herecké uchopení. Pochvalu zaslouží především mužská část souboru, která se důstojně vyrovnala s inscenačně nelehkými postavami, ať už šlo o představitele smrti, potulného herce a kováře či rytíře Blocka.
Od půlnoci do rána
Jelikož se mezi členy OLDstars vyskytují i filmaři, jako dezert bylo od půlnoci servírováno pásmo filmů Písecké filmové akademie promítané přímo na hradní stěnu. Hodin přibývalo a hostů ubývalo. Ti nejotrlejší abdikovali na pohodlí svého spacáku a pokračovali do hospody v podhradí, kde na ně sice nečekal alkoholický mok, zato kytarista s širokým repertoárem. Naposledy se stůl naplnil jídlem při ranní společné snídani. Po pár hodinách spánku a mnoha zážitcích jsme s chutí okusili domácí borůvkový koláč i čerstvou dodávku křehkých housek. Snad nikdo nelitoval podniknuté cesty ani polních podmínek, které na hradě panovaly. Bylo to syrové a silné jako středověk!
Komentáře k článku: Bylo to syrové a silné jako středověk
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Méně té barvité krajinné explikace, Marcelo Magdová.
Hrad Helfenburk rozhodně „hluboko v lesích“ neleží.
🙂
26.07.2011 (19.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
http://www.mapy.atlasceska.cz/zricenina-hradu-helfenburk-13884/
🙂
27.07.2011 (18.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
To jsi jinde, Vladimíre.
Správně je:
http://www.mapy.cz/#q=BAVOROV&t=s&x=14.036072&y=49.135660&z=13&d=base_11057_1
27.07.2011 (21.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
M.,
díky. Já měl se zeměpisem dycky problémy. Ale i tam je docela zalesněno, ne?
27.07.2011 (22.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hajšman
Nechci kazit pohodu s Helfenburkem,
ale mít špatně jména tří tak známých lidí jako Lindgrenová, LaBute a Bergman (Lingrenová, La Bute, Berman) mi na jeden nijak dlouhý článek přijde trochu moc.
01.08.2011 (15.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Ach jo, pane Vladimíre,
máte recht. Chyba je především na mé – redakční – straně. Přehlédl jsem. Ihned opravuju a děkuju za upozornění. Texty neprocházejí jazykovovou korekturou a při vší autorské i redakční snaze se takové chyby – bohužel – objevují.
02.08.2011 (13.28), , Trvalý odkaz komentáře,