Divadelní noviny > Názory – Glosy
Být idiotem, nebýt idiotem, nebýt
Když jsem v roce 2006 před českého čtenáře předstoupil se svým prvním literárním dílkem, bylo mi čerstvě devětadvacet let, a fakt, že moje první knížka vyšla právě v téhle mé životní fázi, nebyla náhoda, o to méně rezultát nějaké logické souslednosti (autor vyspěl – vytvořil – vydal), nýbrž dobře promyšlený volní akt: roky jsem ukázněně čekal, až dosáhnu devětadvaceti, a teprve pak jsem nechal vytisknout už dávno hotový text. Co píšu, o čem a proč píšu, to jsem přitom věděl velmi dobře, když jsem snad už od gymnázia měl své mlhavé, leč neodbytné téma, které se s léty promýšlení transformovalo v čím dál jasnější myšlenku a z ní plynoucí úkol. Tím úkolem bylo opěvovat relativní mládí; chtěl jsem před české publikum na pokraji třicítky předstoupit coby umělec, který do své básně dokáže zakomponovat i relace, staré kozly kupříkladu. Na pozadí starých kozlů jsem pak chtěl nechat zazářit relativní svěžest, krásu třicetileté.
Nyní toto stále jediné téma zpracovávám už bezmála celou dekádu. Před časem jsem dopsal divadelní hru, na jejímž konci matka svému umírajícímu padesátiletému synovi tvrdí: Ty máš ještě pořád všechno před sebou, Martine. V doslovu k dílu se pak ozřejmuje důsažnost díla Einsteinova: teorie relativity protáhla mládí zas o kousek dál, ke třicíti, k pětatřiceti, k padesáti; ti z nás, kdo si ještě třeba i v pětapadesáti vezmou život, mohou si na hrob nechat napsat: Byl věčně mlád. V čem žijeme, čím jsme, co tvoříme, to všechno je blázinec, a úkolem umění je na to za každou cenu poukazovat.
Režisér Lars von Trier v roce 1998 natočil film s názvem Idioti: skupina intelektuálů z jednoho kodaňského předměstí si z nutnosti hraje na idioty.
Přenášet film na divadelní scénu je podle mě v jádru hloupý nápad, a pražské Švandovo divadlo těch nápadů v poslední době mělo hned několik. Dnes u nich lze vidět Nebe nad Berlínem, Kurz negativního myšlení či taktéž Trierovo Kdo je tady ředitel? A člověk se ptá, proč? Mají lidi ze Švandova divadla tyto filmy rádi? Nebo to ve Švandově divadle dělají kvůli tržbám a z pohodlnosti? Člověk by nakonec měl chuť jim od plic říct, aby s tím šli někam – nebýt právě těch čerstvě inscenovaných Idiotů, jejichž režie se ujala Anna Petrželková.
Ne že by to byla inscenace nějak vrchovatě povedená, to podle mě není, pokud smím soudit, ale téma toho filmu by k nám bez ustání mělo proudit všemi kanály, divadlo nevyjímaje. V Idiotech totiž nejde o schematickou nicotnost, jak by se mohlo zdát, nýbrž o dílo, které podle mě třebas jen svými okraji postihuje samo jádro nejen umění (jisté formy idiocie jsou v umění žádoucnější než granty), ale i všech koncepcí, které se pokoušejí člověka vztáhnout k jeho okolí, ať už jde o okolí horizontální či vertikální, ať už jde o vztažení člověka k druhým lidem či k bohu. Idioti se zaobírají zbrojením a odzbrojováním, maskováním a demaskováním; Idioti se zaobírají otázkami mládí a dospělosti, vyzrálosti a nevyzrálosti, idiocie (umělecké svéhlavosti) a rozumnosti.
Svět a systém, do něhož se rodíme, před námi vždy má náskok – vždy je z logiky věci, z logiky své věkovitosti na jedné straně dospělejší, na druhé idiotštější, než jsme my. Ve chvíli, kdy si to člověk uvědomí, otevře se před ním několik východisek. Tragédie lidského bytí možná spočívá ve skutečnosti, že žádné z těchto východisek samo o sobě není řešením; bylo by třeba jít najednou vícero východisky – leč vícero východisky jako naschvál z naší situace vyjít nelze.
Komentáře k článku: Být idiotem, nebýt idiotem, nebýt
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
