Být ve společnosti andělů
Činohra Slezského divadla Opava v letošní sezoně nasadila dramaturgicky šťastně volený „romantický“ double v režii uměleckého šéfa Jiřího Seydlera: nejslavnější dílo Edmonda Rostanda Cyrano z Bergeracu a fiktivní komedii o jeho vzniku Edmond, již napsal – a od roku 2016 v pařížském Théâtre du Palais-Royal dodnes uvádí – francouzský herec a režisér Alexis Michalik.
Tentokrát v Cyranovi: zleva Martin Valouch (Cyrano), Andrea Zatloukalová (Roxana) a Daniel Volný (Kristián) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
Především Edmonda právě takto stojí za to v repertoárovém divadle inscenovat. Bez zhlédnutí Cyrana jako by hře a inscenaci chyběla jedna noha. Dozvídáme se v ní o jeho autorovi a vzniku díla, a tak jsme zákonitě zvědavi na dílo samé.
Je s podivem, že hru Edmond musel pro české divadlo objevit až Jiří Seydler. Jde totiž o divácky přitažlivě napsané fiktivní biografické drama – či spíše romantickou komedii – blízké populárnímu Zamilovanému Shakespearovi. Také Michalik si vybírá pouze několik faktů ze života autora Cyrana Edmonda Rostanda, přidává vlastní ingredience a míchá z nich vtipný koktejl charakterů a situací. Psaním „posedlý“ neúspěšný spisovatel – ovlivněn vlastními milostnými eskapádami a sny a tlačen nedostatkem času a peněz – píše dopředu jasný propadák, ze kterého se ale nakonec stane pařížská událost a hit světových jevišť. Na scéně se vedle Rostanda objeví nejen herci Constant Coquelin, který si komedii objednal a byl prvním Cyranovým představitelem, Maria Legault, první Roxana, a Maurice Volny, první Kristián, ale i dramatici Georges Feydeau a Georges Courteline, tehdejší ředitel Comédie-Française Jules Claretie či slavná herečka Sarah Bernhardt, jež skutečně vystupovala v některých Rostandových hrách. A dokonce i průkopníci filmu, bratři Lumièrové.
Michalik, zkušený herec, napsal typickou hereckou komedii, kde každá – i vedlejší – role poskytuje dostatek příležitostí se aspoň v jednom výstupu projevit a pořádně si herecky „zařádit“. Na to spoléhá i režisér Seydler. Dění nekomplikuje a dává prostor především hercům. Scéna, jež je pak využita i v inscenaci Cyrana, sestává z centrální kovové konstrukce, hraje se pod ní, před ní i na ní. Herci odění v dobových kostýmech používají jen nezbytné rekvizity – stoly, židle, kordy… Souboru se daří udržet nadhled i romantickou stopu příběhu, rozehrávat dramatické situace (samozřejmě nejvíce jim sedí ty z divadelního zákulisí a zkoušek), pointovat je a postupně tak zobrazit životní příběh autora, jeho vztah s manželkou, s exaltovanými a sebestřednými herci, s pařížskými intelektuály, kteří jej přehlížejí, nebo jeho platonické zamilování do mladé garderobiérky.
Jakub Stránský jako Rostand je civilní, věcný, racionální. Své skutečné obavy a emoce skrývá, je stále jakoby trochu zmatený, nejistý, čímž zesiluje výsledné velkolepé vyznění. Až se zrak zamží. Herce navíc nelze neobdivovat – na repríze, na které jsem byl – za rychlý záskok za Reného Šmotka v roli hraběte de Guiche v Cyranovi. Vlastně by toto obsazení mohlo i zůstat – vhodně a dramaturgicky zajímavě se jím dotahují motivy z Edmonda.
Sabina Muchová v roli Edmondovy ženy Rosemonde svým věcným, úsporným, přitom v každé situaci důsledně dotahovaným herectvím podobně jako Stránský napomohla civilnímu inscenačnímu tahu a tónu Seydlerovy režie.
Martin Valouch jako Coquelin se nesnaží za každou cenu vyčnívat, což docení především ten, kdo jej pak uvidí ve druhé inscenaci v roli Cyrana. Až tam totiž naplno rozehraje své košatě brutalistní, živočišné herectví, ke kterému jej předurčuje jeho mohutná postava. Je jiným Cyranem, než na jakého jsme vesměs zvyklí. Není to skrytý romantik, ale skutečný divous, který si s radostí a vědomě udržuje estetické a morální – v podstatě intelektuální – postoje a zásady, jež mu umožňují mít nadhled, být jedinečný a současně chápat (a podporovat) slabší a ponižované. A má smysl pro hřmotný, ovšem vždy šibalský humor. Je radost jej sledovat.
Obdobně jako Andreu Zatloukalovou v roli garderobiérky Jeanne, jež se shodou okolností stane první představitelkou Roxany (a právě Roxanu hraje Zatloukalová v Cyranovi, v alternaci se Soňou Křepelovou). Pro mne byla hereckým zjevením, které nevidíme na českých jevištích každý den. Má v sobě manonovskou toužebnost a dívčí křehkost mladé Jany Preissové, svůdnost filmové ikony francouzské nové vlny Jean Seberg a hereckou radostnost a suverenitu začínající Jany Hlaváčové. Září nad oběma inscenacemi jako slunce. Je si vědoma každého svého gesta, každého slova, přesto prázdně neexhibuje. Spíše se snaží zasadit své výstupy do celkové koncepce a jen občas – výrazem, postojem, proslovem – zdůraznit charakter své postavy a téma situace.
Až na pár skupinových choreografií (například svádivý tanec hereček/kurtizán v Edmondovi) se Seydler – věren své zásadě příliš nevstupovat do dramatikova textu – drží příběhu jako kočka chycené myši. Nikdy jej nenechá utéct příliš daleko, pokaždé jej vrátí do dramatikova teritoria. Zůstává tak v branách konzervativního přístupu k divadlu, ale v současné nadprodukci expresionismu a režijní razance je to mile sametový návrat do dob, kdy herec a text byli těmi hlavními a vše a všichni ostatní jim sloužili.
Nemohu si ovšem na závěr postesknout, že jako příznivec spíše toho extrémnějšího divadelního proudu bych aspoň občasné vykloubení či posuny – třeba jen v kostýmech, které si o aktualizovanou, soudobou stylizaci doslova říkají – uvítal. Zvláště v Edmondovi, který je spíše zábavnou hříčkou. Aspoň že Cyranovi kadeti si v jedné scéně (funkčně!) nasadili klaunské nosy a Cyrano končil svůj život stoje a houpaje se na dětské houpačce, jež jej vynášela vysoko do nebe. To jsou scény a obrazy, které se vrývají do paměti.
Slezské divadlo Opava – Alexis Michalik: Edmond. Překlad Irena Novotná, režie Jiří Seydler, dramaturgie Alžběta Matoušková, scéna Michal Hejmovský, kostýmy Tomáš Kypta, hudba Nikos Engonidis. Premiéra 12. září 2021 (psáno z reprízy 29. března 2022).
Slezské divadlo Opava – Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu. Překlad Jindřich Pokorný, úprava Petr Mikeska a Zdeněk Bartoš, dramaturgie A. Matoušková, režie J. Seydler, scéna M. Hejmovský, kostýmy T. Kypta, hudba Jiří Šlupka Svěrák. Premiéra 30. ledna 2022 (psáno z reprízy 30. března 2022).
Komentáře k článku: Být ve společnosti andělů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
