Bývá dáno, co je psáno? aneb Předvolební politický guláš
Poprvé před čtyřmi lety hrála „kultura“, jak se oné volební oblasti vágně říká, trochu větší než mizivou roli. Kandidující strany konečně vycítily voličský potenciál v podfinancovaném resortu. Opakovala se zavedená hesla o nezávislosti a přístupnosti kultury, začalo se slibovat navýšení příslušné kapitoly na jedno procento státního rozpočtu. Nestalo se nic podstatného.
Libušina věštba, funkční opona na nepoužívaném jevišti v obecním sále v Kostelci u Jičína, autor neznámý, nedatováno in: Jiří Valenta: Malované opony divadel českých zemí, Praha 2010, s. 93
Zdálo by se, že letos kultura přece jen povýšila nejen ve volebních programech, ale stala se i výhradním tématem několika veřejných diskusí. Nejpřípadnější se odehrála v režii Českého střediska ITI, připravil a moderoval ji Karel Král a debatovat přišli ti, co se kulturou opravdu zaobírají (zkrácený text, otevřený diskusi, viz http://www.svetadivadlo.cz/cz/home/kult2017). Nejsledovanější diskusi na ČT1 však strany pochopily jako možnost představit své zatím no name kandidáty, kteří o problémech resortu sotva co tušili. Možná právě to je vůbec nejsilnější vzkaz politických stran, co si o kultuře opravdu myslí.
Ale pojďme k věci.
Zaměstnanci versus veřejnoprávní instituce
Vládní ČSSD v právě končícím volebním období překvapivě slibovala posílit občanský princip v kultuře, který v devadesátých letech vedl k odstátnění kultury, ale už ne k odluce kulturních institucí od politického zřizování. Sociální demokraté v roce 2013 slibovali: kulturu definujeme zákonem jako veřejnou službu, přijmeme zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, který odstraní nedostatky dnešních příspěvkových organizací, odpolitizuje je a zajistí jejich stabilní financování. Nesplnili nic z důležitých a do vládního programu zahrnutých slibů, jejich praktická politika kopírovala odborářskou strategii, jak navýšit nízké platy zaměstnanců v příspěvkových organizacích. Ministr Daniel Herman (KDU-ČSL) návrh zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře nepředložil a senátorský návrh, dílo senátora Jiřího Šestáka, ředitele Národního divadla Jana Buriana, členů Asociace profesionálních divadel ČR a dalších expertů, vláda zamítla pod tlakem divadelních a hudebních odborářů, kteří lpí na pozici státních a městských zaměstnanců. Mají pro to své důvody.
Vůči návrhu zákona byly i vážné odborné a právní výhrady, nicméně proč ho vládní koalice opravdu zamítla, ozřejmil ministr Daniel Herman ve zmíněné superdebatě: Není zkrátka možné, aby přímý vztah mezi zřizovatelem a konkrétní organizací byl nahrazen třeba správní radou, protože stát musí odpovídat za ten majetek, který má ve své správě.
Snaze o rigidní státní zřizování ovšem brání decentralizace státního řízení z devadesátých let: stát dosáhne jen do svých příspěvkových organizací, nikoli do těch zřizovaných kraji a městy, pokud se zásadně nezmění daňová a ekonomická legislativa. Možná i proto ministr Herman ve zmíněné superdebatě oznámil zahájení pilotního programu pro Národní divadlo v Brně a Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, abychom je povýšili do kategorie zemských divadel – má se ověřit, jak může fungovat kofinancování z různých zdrojů a do jaké šíře lze onu transformaci provést. Jestliže zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře vycházel nejspíš z britského modelu, ministrova vize zemských divadel má blízko k modelu německému. Ve jmenovaných divadlech však o ničem nevědí, radní pro kulturu města Brna Matěj Hollan dokonce ministra označil za lháře, který se snaží odvést pozornost od faktu, že za čtyři roky nic nevytvořil. Herman zřejmě vycházel z jediného bodu ve volebním programu KDU-ČSL věnovanému divadlu: Prosadíme postavení Národního divadla v Brně a Národního divadla moravskoslezského v Ostravě na stejnou úroveň jako Národního divadla v Praze. Budeme intenzivně řešit postavení regionálních institucí v kultuře.
ČSSD letos žádnou výchylku doprava ve svém programu nepřipustila, mluví o dostupnosti kvalitní kultury pro každého, o kulturních statcích a kulturním dědictví – podle sociálních demokratů je to jen jeden ze způsobů, jak mají lidé trávit volný čas. Vágně slibují navýšit výdaje ze státního rozpočtu na kulturu jako veřejnou službu, nastavit transparentní pravidla pro řízení a financování veřejnoprávních kulturních institucí a jasně stanovit, že jejich cílem je rozvoj kultury, ne zisk. Prakticky to znamená jen podporu zřizované kultury, nic o nezávislé kultuře, nic o grantech, nic o soukromopodnikatelských investicích do kultury. Správnou kulturu v programu ČSSD vytvářejí zaměstnanci, kteří jsou nejhůře oceňovanými zaměstnanci ve státní správě. Jako by se do té pozice nedostali mimo jiné za vlády ČSSD.
Skončeme tuto pasáž zvesela: Zásadně vylepšíme podmínky přístupu lidí se sluchovým a zrakovým postižením k mediálnímu obsahu, zejména novelizací zákona o provozování rozhlasového a TV vysílání. Volte ČSSD a nebudete potřebovat brýle ani naslouchátka!
Všechno zajistíme
Hnutí ANO připomíná firmu, která zužitkovala know-how konkurentů, přidala aktuální bolístky resortu a zformulovala vůbec nejobsáhlejší konkrétní a věcný soupis toho, čeho chce dosáhnout. Hlavní prioritou je z minulého volebního programu ČSSD opsané přijetí zákona o veřejné kulturní instituci. Ten by měl přinést odpolitizování řízení organizací v kultuře a umožnit spoluzakládání veřejných kulturních institucí více subjekty veřejné správy. Zajistí stabilní a vícezdrojové financování kultury a přizpůsobí mzdovou politiku potřebám kulturních institucí. V souvislosti s přijetím tohoto zákona bude dokončena reforma veřejné správy v oblasti kultury, včetně transformace příspěvkových organizací řízených ministerstvem kultury na veřejné kulturní instituce v letech 2019–2020.
Tak přímočaré bezproblémové sliby jsou skoro úsměvné. Navíc v citované superdebatě zástupkyně ANO Eliška Kaplický Fuchsová rezolutně prohlásila: Nové národní instituce zakládat: ne. Pak něčemu věřte.
Připomeňme stručně, že ANO slibuje do roku 2021 dosáhnout hned 1‚5 % státního rozpočtu na kulturu bez započítání filmových pobídek a nákladů na církve, zvýšení rozpočtu kulturních institucí, nabídne programy na posílení činnosti regionálních divadel, orchestrů apod. Jak této chiméry dosáhnout, se neuvádí. Slibuje se vícezdrojové financování, víceleté granty MK ČR, sedmiletý investiční program do zanedbané infrastruktury (budovy), stabilizace Státního fondu kultury, podpora vzniku nových uměleckých děl. A také podpora prezentace české kultury v zahraničí, protože i ANO vidí kulturu ekonomicky hlavně v souvislosti s turistickým ruchem. ANO slibuje věci potřebné, ale dosáhnout jich lze snad jen firemním nařízením shora.
Občanská kultura
Přijmout zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře mají vedle hnutí ANO v programu i pravicové strany. TOP 09 nabízí zákon umožňující transformaci státních a obecních kulturních institucí na veřejnoprávní instituce (bez ztráty jejich právní kontinuity), ODS pak zákon o veřejných institucích v kultuře umožňující efektivní spojení privátních a veřejných zdrojů pro zaštítění významných kulturních projektů. Obě strany slibují obligátní procento státního rozpočtu na kulturu, obě deklarují stabilní financování kulturních institucí. TOP 09 navrhuje vícezdrojové a víceleté financování kultury (např. divadla regionálního významu by měla mít na několik let dopředu garantovány příjmy od svých obcí, krajů i státu), definování odpovědnosti a kompetence státní správy a samosprávy k vytváření prostoru pro kulturní aktivity. ODS mluví o stabilizaci financování veřejné služby v kultuře prostřednictvím dlouhodobě stanoveného příspěvku kulturním institucím a chce prosadit průhlednější pravidla pro podporu živého umění a nezávislých neziskových kulturních aktivit (divadla, festivaly, hudební projekty atp.). Obě strany se hlásí k občanské společnosti, TOP 09 navíc deklaruje: Naše kulturní identita je jasná: evropské kulturní hodnoty a tradice humanismu, který pramení z antiky a židovsko-křesťanského duchovního odkazu. Neobvyklé v předvolebních programech je tvrzení: Nepřistoupíme na naivní multikulturalismus. Respekt k odlišným kulturám neznamená vzdát se základů evropské, tedy naší kultury.
Také TOP 09 chápe kulturu jako odvětví ekonomiky. A hodlá mimořádně pečovat o národní kulturní poklad, tedy o odkaz předcházejících generací – o architekturu, muzea a galerie, špičková umělecká tělesa (Česká filharmonie, Národní divadlo). K tomuto pokladu se budeme chovat jako odpovědní správci.
A ti druzí
Starostům a nezávislým chybí systémové rozložení odpovědnosti za kulturní aktivity mezi státem, kraji a obcemi. Do podfinancované kultury by vložili 1 % státního rozpočtu. Postrádají jasná kritéria, která odvětví a které kulturní počiny podporovat, proto by to na základě společenské shody chtěli určit.
Zelení by navýšili rozpočet kultury na 1‚5 % státního rozpočtu bez financování církví, zefektivnili by fungování MK ČR, zavedli by podporu kulturních institucí prostřednictvím daňových asignací a z výtěžku z turistického ruchu. Odmítají privatizaci kulturních institucí (kulturní centra, divadla, filharmonie) a podporují jejich citlivou proměnu ve veřejně prospěšné organizace s trvalou a dlouhodobou finanční podporou z různých zdrojů. Volají po transparentní koexistenci komerční a nekomerční kultury výhodné pro obě strany.
Pirátská strana operuje především dofinancováním kultury zavedením daňových asignací, hodlá přizpůsobit autorský zákon digitálnímu věku, chce zrušit koncesionářské poplatky a veřejnoprávní rozhlas a televizi platit ze státního rozpočtu přímo.
KSČM podporuje rozvoj národní kultury, prosazuje 1 % rozpočtu na kulturu bez výdajů na církev. Hlavní myšlenkou je podpora přístupu ke kultuře a umění všem vrstvám obyvatel, tedy zavedení vstupů zdarma do galerií a muzeí (nejen pro žáky a seniory), slevových systémů, odstranění bariér, vytváření volnočasových kulturních center v obcích. V praxi lze komunistickou kulturní politiku sledovat na personální čistce v Ústeckém kraji.
Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury a Úsvit se podrobně kulturou nezabývají.
Co nás asi čeká
Na papíru se zdá, že by mohlo dojít k novému pokusu uzákonit veřejnoprávní instituci v kultuře, jenže opravdu zaměstnanci pod penzí touží po takové změně? Odboráři ji blokují už řadu let a zatím se nenašel nikdo, kdo by je o výhodě transformace přesvědčil. Copak někomu opravdu záleží na tom, že by se transformace mohla pozitivně promítnout do kvality uměleckého programu? Snad jen regionální politikové by mohli prosazovat transformaci příspěvkových organizací, aby mohli kofinancovat své divadlo nebo orchestr se státním či krajským rozpočtem – to „příspěvkovka“ rozumně neumožňuje. Že by se konečně odstranilo diluviální jmenování ředitele příspěvkové organizace s možností kdykoli ho odvolat? Na ředitelích tu málokomu záleží. Že by se prosadilo navýšení grantů, tedy podpora nezávislé kultury? Nic takového programy neslibují. Že by se pohnulo s transformací Národního divadla? Pochybuji. Tak co čekat? Nic převratného, volební vlny se uklidní a za vším se na čtyři roky zavře klidná hladina. A pokud dojde k politickému zemětřesení, na předvolební sliby si už nikdo nevzpomene. Asi jsem si dal marnou práci…
Komentáře k článku: Bývá dáno, co je psáno? aneb Předvolební politický guláš
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
