Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
Ça va, Avignon? (No. 1)
Něco je jiné v Avignonu, napadlo mne, když jsem letos již potřetí přijížděla na divadelní festival. (Předpokládám, že čtenářům DN je známo, že v Avignonu vedle sebe koexistují festivaly dva – starší, prestižnější Festival d’Avignon a mladší OFF.) Kolem vnější zdi nestála auta, chodců bylo méně a automobily mohly projíždět na zelenou, aniž by jim chodci houfně skákali pod kola.
Napřed jsem se domnívala, že snad festival OFF skomírá, ale posléze jsem se dozvěděla, že město se prostě jen rozhodlo dát festivalu určitý řád. Vyhradilo pro festivalové hosty hlídané parkoviště mimo centrum a zavedlo z něj kyvadlovou dopravu. Jenom je mi velkou záhadou, kam se všechna ta auta poděla, protože toto oficiální parkoviště zeje prázdnotou a autobusy jezdí prakticky prázdné. Město je přesto jako vždy plné lidí, plakátů a divadel – 50. ročník OFF festivalu zjevně prosperuje a podle projevu jeho ředitele Grega Germaina, je právě tento festival zdrojem skutečné kultury. Pan Germaine mimo jiné vyjádřil hrdost na město, které umožňuje mladým, zapáleným a často alternativním divadelníkům předvést svobodnou tvorbu, jež má potenciál udávat divadlu nové směry a trendy.
V Avignonu je plno a veselo… FOTO AUTORKA
Prvním představením OFF, které jsem si vybrala, byla Havlova Audience. Již vloni jsem si všimla, že Compagnie Libre d´Esprit z Paříže hraje několik Havlových her ve spolupráci s Českým centrem v Paříži, ale nestihla jsem tuto scénu navštívit. Letos jsem své opomenutí napravila. Audienci režíruje kosovský režisér Nikson Pitagaj. Vaňka hraje Zachary Lebourg, Sládkem je štíhlý Henri Vatin v bílé košili a kravatě, mající před sebou skrovnou bedýnku s několika malými lahvičkami s pivem. (Od režiséra jsem se dozvěděla, že to bylo nealkoholické pivo a vyprávění o výkonu českého herce z pražského D21, který vypil ve stejné roli tuším sedm či osm desítek, prostě neuvěřil.) Ale zpět k inscenaci: Když jsem se oprostila od implicitních reálií a pivního úzu českého prostředí, vnímala jsem tuto inscenaci ve francouzském provedení především jako dialog slabošského, prospěchářského a konformního Sládka s Vaňkem, jistým si svými postoji, které nezmění ani pod tlakem okolností. Herecký výkon obou herců je bez debat precizní, svým postavám vdechli plastickou osobnost, přesto působí hra až příliš vážně a osudově, nejspíše proto, že se humor z této adaptace Havlovy hry povětšinou vytratil. (Namátkou: Sládkovu radost z toho, že Šerkézy zase jednou přišel do práce, francouzský divák nepochopí…)
Snímek z pařížské Audience FOTO ARCHIV SOUBORU
Po Audienci mne čekalo noční představení od známého francouzského autora, výtvarníka a režiséra Valère Novarina Le vivier des noms. Nádvořím karmelitánského kláštera profukoval studený a mimořádně silný mistrál; proto bylo před představení oznámeno, že se bude konat bez kulis, které by mohly popadat na herce. Přiznám se, že jsem tímto dílem nebyla úplně nadšená. A vinou chybějících kulis to rozhodně nebylo. Jak autor sám říká, inspiruje se mimo jiné japonským výtvarným uměním a divadlem. Poněkud nereálné dialogy a situace na jevišti se střídaly bez náznaku návaznosti a děje. Herci předváděli až obřadná, do posledního detailu dotažená, ornamentální gesta, která doprovázeli patetickým přednesem textu. Zpočátku tyto rychle se střídající, dokonalé obrazy působily zajímavě a malebně, později mne tento stereotyp unavil a jen jsem čekala, kdy se z několika zdánlivých konců vynoří skutečné finále. Velká gesta a kurtoazie, cirkulující z portálu do portálu mi připadaly neproduktivní a amatérská. Mnozí diváci odcházeli, přesto zůstalo dost nadšených příznivců autora, kteří jeho dílo nepokládají za manýristické a byli jím zjevně uneseni. Rozhodně je dobré vidět, jak tento známý divadelník pracuje s herci a textem.
Snímek z inscenace Le vivier des noms FOTO Christophe Raynaud de Lage
Pro dnešek to je vše, příště na shledanou!
Komentáře k článku: Ça va, Avignon? (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
