Oko uzlující arcimistři slovních hříček
Cabaret Calembour oslavil desetileté výročí premiérou nové Kvidoule, v názvu tentokrát doplněné pouze římskou čtyřkou. Je totiž v pořadí čtvrtou inscenací vystavěnou na půdorysu jejich úspěšné prvotiny, Čertovské kvidoule, v níž první, kabaretní půlku doplňovala autorská aktovka Borůvčí dramatika, dramaturga a nově uměleckého šéfa činohry Národního divadla Brno Milana Šotka.
Koho jmenuje Lucie Polišenská alias Carota arcimimem? Obhájí Sorix (Milan Šotek, uprostřed) za pomoci syna Xera (Jiří Suchý z Tábora, vpravo) své prvenství, nebo vyhraje sebevědomý Eruptides (Igor Orozovič)? FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Římská čtyřka autora tentokrát přivedla do období starého Říma. Aktovku s názvem Arcimimus vystavěl na jednoduché zápletce souboje ve slovních hříčkách, v němž se o titul popere výbušný Eruptides, přezdívaný Dva Vesuvy (Igor Orozovič), s dosud úřadujícím arcimimem Sorixem (Milan Šotek), který ovšem není tak úplně při sobě. Zato má při sobě svého syna Xera, který zaskočí, když je třeba, a vtipy za tatínka dovypráví – vynikajícímu Jiřímu Suchému z Tábora dávají krkolomné pointy nejvíce prostoru. Koho z nich nakonec porotkyně Carota (Lucie Polišenská) jmenuje arcimimem a kdo nazve rozhodčí mrkví, neprozradím a v podstatě je to jedno: i v tomto představení hraje totiž hlavní roli požitek z chytrého slovního humoru, který se tentokrát stává i samotným tématem a v podání souboru CC je, zdá se, nevyčerpatelný.
To dokazuje i první půlka představení, kabaretní pásmo složené z písní (autorem hudby je Igor Orozovič) a skečů. Prim v nich opět hrají slovní hříčky, vymazlené natolik, že divákovi stačí pouze poslouchat text – třeba četbu Lucie Polišenské o Kyklůpku Robinovi. A naopak: ve chvíli, kdy pointu písně o činelistovi ilustruje na podstavci stojící bubeník Petr Zimák, působí jeho neherectví spíše rušivě. Podobně jako v přechozích Kvidoulích tvůrci v úvodním pásmu sofistikovaně předjímají následující aktovku (kabaretní výstupy pravděpodobně cíleně vystavěli na základě jejích motivů), což drží celou, ač ze dvou částí složenou inscenaci pohromadě. Také jako již tradičně odkazují k předešlým inscenacím, což souboru pomáhá vytvářet si vlastní publikum, které se při těchto zmínkách cítí náležitě zasvěcené. Například zrecyklovali Jirkovy sovy (v jistém smyslu dokonce doslova) z Čertovské kvidoule a herec s nimi předvádí neviditelný soví cirkus – přesně ve stylu nového blešího cirkusu, známého ze Šotkovy stejnojmenné hry.
Kabaret v názvu by mohl naznačovat, že tvůrci pracují s improvizací, ale opak je pravdou: vše je dopředu nazkoušené a pocit lehkosti a bezprostřednosti dává slovním hříčkám a gagům teprve herecké umění a charisma vystupujících, neboť pánové jsou prostě a jednoduše oko uzlující. Stejně tak se v rozporu se žánrem kabaretu vyhýbají politice: vrcholem angažovanosti je v tomto případě píseň o banánu, který rozděluje společnost, jíž (jak jinak) předchází hlasování diváků o tom, zda jej loupou od stopky, nebo od bubáka.
Ale co na tom, že inscenace nemá přesah a není úplně novátorská, když je dobře udělaná. Někdy zkrátka stačí, když je člověku chvíli příjemně kabaretno. Přesto tvůrci naznačují, že Kvidoule IV. by měla v tomto jubilejním roce završit jednu éru a oni by se rádi posunuli dál. Nechme se tedy překvapit…
Cabaret Calembour, Praha – Milan Šotek, Igor Orozovič, Jiří Suchý z Tábora: Kvidoule IV. Režie kol., hudba Igor Orozovič, výprava Karel Čapek, zvuková spolupráce Michaela Patriková a Viktor Prášil. Premiéra 29. dubna 2019 ve Studiu Palmoff.
Komentáře k článku: Oko uzlující arcimistři slovních hříček
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
