Čaj a deka jako cesta ke Štěstíčku
V rámci benefiční akce Platformy pro sociální bydlení uvedlo Divadlo Feste před Rybárnou na pražské Kampě inscenaci Štěstíčko. Ta reflektuje život lidí bez střechy nad hlavou nebo ohrožených ztrátou bydlení. Stejně jako u mnoha dalších kusů tohoto souboru pracuje režisér Jiří Honzírek s výzkumným materiálem – tentokrát se Zprávou o vyloučení z bydlení z roku 2021. Do tématu bezdomovectví se však soubor pouští úplně poprvé.
Děcko, to jsou jen problémy navíc, ale zase hodně vyžebrá. Anna Řeháková v roli Marie a Tibor Kotlár jako Doktor. Foto: ČTK
Situaci lidí bez domova se v posledních letech věnovala i další divadelní uskupení, většinou se ale jedná o soubory, jejichž část tvoří lidé, kteří si životem na ulici a v ubytovnách sami prošli. Divadelní spolek CO ČUMIŠ, který je možné vidět ve Venuši ve Švehlovce, sleduje v představeních postupnou cestu svých hereček z ulice a azylových domů na pracovní trh. V současné době nehrající soubor Ježek a čížek zase vznikl při časopisu Nový Prostor. Autorským představením se věnují i členové a členky z Asociace lidí pro domov. Tyto soubory upozorňují na životní situaci svých členů a zároveň se pro ně stávají místem seberealizace. Honzírek se však snaží o jiný způsob dokumentárního divadla – cílem autorské inscenace Štěstíčko je načrtnout celkovou situaci v tuzemsku.
Vedle domu Skautského institutu v Rybárně stojí maringotka, před ní dvě plastové židle a stojan s mikrofonem. U něj se postupně vystřídají tři postavy: Marie (Anna Řeháková) – dívka, která právě opustila „děcák“, zkrachovalý cirkusák Alfonso (Jakub Urbánek) a v dluzích se topící Doktor (Tibor Kotlár). Setkávají se u Alfonsova karavanu, ve kterém by všichni chtěli přespat, neb jiné místo nemají. Každý z nich věří, že jeho situace je pouze dočasná a že se co nevidět jistě zlepší. Po vzájemném urážení, hádání se, kradení i sdílení jídla však nikdo z nich nenachází řešení a vše končí absurdním estrádním výstupem.
Štěstíčko se skládá z mikrosituací, monologů, písňových výstupů a citací odborných článků. Divadlo Feste se nesnaží autenticky zachytit život lidí bez domova (ani situačně, ani herecky), spíš podobně jako studie ukázat tendence a životní cesty, kterými jdou, včetně statistických a jiných věcných informací ohledně chudoby a situace bydlení v tuzemsku. Inscenace nepřináší řešení nebo názor, jen se snaží nastínit současný stav.
Tomuto především vzdělávacímu konceptu však podráží nohy rovina pseudorealistických situací a monologických výstupů, kdy postava komentuje přesně to, co dělá. Doslovnost a zdvojování škodí temporytmu, nedovolují plně vyznít humorným částem a nenechávají prostor k domýšlení osudů či motivací. Jednotlivé typy výstupů pak navzájem příliš nekomunikují a jejich věcná následnost se zdá místy náhodná.
Na pražské repríze však tyto nedostatky vyvážil zážitek z venkovního představení, jemuž jsem byl přítomen oblečený v bundě, zabalený v dece, třímaje hrnek s čajem – stejně jako postava proti mně. Doktor si lehá na dlažební kostky, na kterých pravděpodobně již někdo před ním musel spát. Během monologu o hledání práce projíždí vedle po Vltavě několik vyhřívaných výletních lodí s velikými okny a bohatě prostřenými stoly. Když trojice večeří suchý rohlík, prochází kolem skupina turistů s kebabem. Při vstupu do parku na Kampě míjím předvolební plakát hlásající lidem bez domova dáme možnost pracovat na údržbě… Hodinu před představením proběhla panelová diskuse o bytové nouzi. Téma se tak nutně vrývá v rámci večera pod kůži a nutí když ne k činům, tak alespoň k uvědomění si své vlastní role v rámci tohoto společenského problému.
Soubor na svých stránkách hlásá, že svou prací usiluje o zodpovědnost a angažovanost společnosti ve věcech kvality života a že se snaží vést s publikem dialog. Díky spojení s Platformou pro sociální bydlení se mu to v rámci pražské reprízy podařilo, část zásluh však nese i samo prostředí na Kampě. Troufám si říct, že to platí i pro plánované uvedení na letošním ostravském Klimakempu. U běžných repríz v divadelním sále si už tak jistý nejsem. Pokud by se však Divadlu Feste podařilo alespoň částečně přiblížit podmínkám pražské reprízy, svých cílů by i přes místy nevyrovnaný inscenační tvar dosáhnout mohlo.
///
Divadlo Feste, Brno – Jiří Honzírek a kolektiv: Štěstíčko. Režie Jiří Honzírek, dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová, hudba Hana Foss. Premiéra 18. března 2022 v Brně (psáno z pražského uvedení 17. září ve Skautském institutu v Rybárně).
Komentáře k článku: Čaj a deka jako cesta ke Štěstíčku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
