CAMPQ. Chci uvěřit…
Formát imerzivního divadla není ve světě nikterak novým fenoménem. V českém kontextu se mu však věnuje pouze několik tvůrců, jmenovitě Ivo Kristián Kubák stojící za jednou z prvních produkcí tohoto typu (Golem na Štvanici), Divadlo Drak (projekt Labyrint světa a ráj srdce) a nejnověji i nejsoustavněji tvůrčí kolektiv Pomezí v čele s Lukášem Brychtou. Pro českou expozici letošního Pražského Quadriennale vznikl v koprodukci Divadla LETÍ, souboru Tygr v tísni a Jihočeského divadla projekt CAMPQ, dosud pravděpodobně největší imerzivní produkce u nás. Podíleli se na ní čtyři autoři, čtyři režiséři, téměř tucet výtvarníků a asi šedesát performerů.
Nejdramatičtější scény si nikdo nechtěl nechat ujít FOTO RYAN SWEENEY
… ale uvěřit je těžké
Imerzivní divadlo je v českém kontextu stále považováno za experiment, a tudíž se mu dostává velké pozornosti. I o CAMPQ se začalo psát dlouho před jeho dokončením. Jistě i vzhledem k masivnosti šestihodinové inscenace a její provázanosti s Pražským Quadriennale: CAMPQ reprezentoval ČR v nejvýznamnější soutěžní sekci Výstava zemí a regionů. Kurátor české expozice pro čtrnáctý ročník PQ Ivo Kristián Kubák, umělecký šéf Tygra v tísni a jeden ze čtyř režisérů, v rozhovoru pro Radio Wave sám uvedl, že CAMPQ je především platforma pro prezentaci scénografie imerzivní formou. V pravém křídle Průmyslového paláce, kde byly prezentovány expozice většiny zemí, se však nacházel pouze minimalisticky provedený stánek lákající k návštěvě prostor kempu na Štvanici. Na stěně stánku bylo heslo Participation is power, které avizovalo participační potenciál inscenace. V rámci PQ se hrála třikrát, 13. a 14. září bude k vidění na českobudějovické náplavce.
Po vpuštění návštěvníků do kempu a určení pravidel hry vypukla prezentace čtyř mimozemských kmenů pro zástupce veřejnosti – diváky. Výchozí situace je následující: Před dvěma lety se na Zemi otevřely portály, kterými prošli zástupci čtyř mimozemských ras. Nešlo o invazi, na Zemi hledali azyl, neboť jejich planety postihla ekologická katastrofa. Jeden z portálů se otevřel i v centru Prahy, kde vznikl integrační tábor CAMPQ vedený Vládní agenturou pro začleňování mimozemských civilizací. Uplynuly dva roky a mimozemšťané jsou připraveni na vstup mezi lidi. Veřejnost si je však může nejprve sama prohlédnout a dát své hlasy (žetony) konkrétním jedincům. Tři nejúspěšnější budou propuštěni.
Snaha o propojení tohoto fikčního narativu s realitou je jedním z dramaturgických problémů inscenace. Například projekt Pomezí nechal diváka vstoupit přes scénograficky vybavený prostor budovy na pražské Florenci do dramatického prostoru fiktivní vesnice Pomezí. CAMPQ však zachovává prostor ostrova Štvanice i ve svém narativu, pouze do něj přidává fikční prvky, což v mém případě vedlo ke kolizi: abych narativ přijal, musel bych v podstatě uvěřit v existenci mimozemšťanů v naší realitě. Úvodní prezentace mi to však dále znesnadnila. Bodrá dvojice moderátorů, jejichž showmanství hraničilo s pitvořením, pojala představení kmenů jako monstrózní show. Nevkusné exhibování mimozemšťanů zřejmě mělo u návštěvníků vyvolat nepříjemný pocit, že byli vmanipulováni do pozice nadřazeného voyeura, který má na základě krátkého pobytu v táboře rozhodovat o osudech bytostí v nouzi. Já jsem však tanec kmene Attas nebyl schopen vnímat jako výraz manipulace a ponižující podbízivosti. Ani stylizace do naivních, hyperaktivních skřítků mě zde nepřesvědčila, na individuální úrovni však fungovala lépe.
Následovali technologicky pokročilí a lidem nejvíce podobní Zeyris. Jejich představitelé nebyli limitováni kostýmem ani maskou a scénář jim, na rozdíl od Attas žijících po vzoru mravenčích společenství, dovoloval vyjádřit individualitu postav. Neustále pohybovali rty, i když zrovna nemluvili, což asociovalo strojovost jejich těl plných kyberimplantátů. Dalším kmenem byly Fénické ženy, mystické vědmy inspirované antikou nesoucí honosná jména jako Fábula či Echó. Název kmene nenaráží na fénickou kulturu, ale na mytického Fénixe. Jejich osudem totiž bylo každé dva roky shořet a znovu se zrodit z popela – v útrobách světélkujících pod jejich rouchy jako by neustále doutnal oheň. Pohybovaly se a mluvily důstojně, jakoby v transu, ale na začátku se, pravděpodobně donuceny lidmi, prezentovaly zpěvem nevkusného pop songu. Nad populismem vůdců kempu jsem se ovšem opět nepozastavil – neustálé shazování situace mi přišlo příliš prvoplánové. Posledním prezentovaným kmenem byla krystalická forma života přezdívaná „ježci“. Moderátoři si krystal nápadně dlouho hladili, i když o něm nebylo řečeno téměř nic, takže nebylo obtížné si domyslet, že skrývá tajemství.
Fénické ženy každé dva roky shoří a znovu se zrodí z popela jako bájný Fénix FOTO RYAN SWEENEY
Pravda je někde tam venku
Po skončení formálně svazující prezentace byla divákům dána volnost pohybu. Vnější zóna kempu měla „pozemské“ rysy; tvořily ji vojenské stany (reedukační středisko, nemocnice), stage pro účely show či bar situovaný v altánu. Vnitřní část kempu ohraničená kovovým plotem byla vyhrazena pro ubikace mimozemšťanů: Zeyris a lidská ostraha sídlili ve stavebních kontejnerech, Fénické ženy v obřích hnízdech na zemi i na střechách. Jeden z kontejnerů byl porostlý černým ježčím krystalem a o něco dál, za dunovitými kopečky, se nacházel kopulovitý příbytek královny Attas s přidruženými plodícími komorami. Příbytky obsahovaly interaktivní objekty, které samy o sobě vyprávěly mikropříběhy (lékařská zpráva, deník). S příchodem tmy vytvořily bizarní objekty instalace na pozadí svítící noční Prahy dojem jakéhosi land artu a připomněly, jak tenká hranice odděluje neznámé od naší přísně zaškatulkované každodenní reality: světla v dálce projíždějícího policejního auta jako by najednou patřila do hry. Iluzi zásadním způsobem napomáhaly kostýmy: vystupující kybernetická páteř kmene Zeyris či zářící orgány Fénických žen byly vizuálně nápadité, i když třeba masky kmene Attas z krajky a latexu měly k dokonalé „filmové“ iluzivnosti co do kvality zpracování daleko.
Jedna z prvních scén, které jsem byl svědkem, byl rozhovor lidské vědkyně zkoumající ježčí krystaly s vědcem z kmene Zeyris, jenž se ji snažil varovat před jejich zhoubnými účinky. Když jsem si přečetl deník vědkyně, začal jsem podezírat Zeyris, že krystaly přivlekli na Zemi jako zbraň. Postupné dávkování informací mi pomohlo přijmout narativ jako jakousi detektivku a definovat svoji roli v ní: hledat chybějící informace, aby byl můj obraz o situaci co nejkompletnější. Moje podezření se nakonec nepotvrdilo, ale měl jsem díky němu důvod interagovat s postavami a snažit se od nich vyzvědět další informace. Rozvolněná struktura inscenace, jejíž děj se na velké ploše tříští a ponechává hluchá místa, k tomu paradoxně přispěla: měl jsem je potřebu vyplňovat vlastní aktivitou a ne pouze následovat postavy, jako při sledování mnohem zhuštěnějšího tvaru inscenace Pomezí. Herci na moje dotazy reagovali velmi přirozeně a ve většině případů dodržovali stylizaci svého kmene.
Někteří diváci mohli participovat i na hlubší úrovni: před začátkem představení bylo několik z nich naverbováno do rolí demonstrantů a v jeho průběhu do rolí nováčků bezpečnostní služby – včetně mě. Převzetí konkrétnější a důležitější role pozitivně přispělo k mojí imerzi. Organizace týmu nováčků nebyla sice dokonale zvládnuta, občas mi „nadřízený“ nebyl schopen dát přesné pokyny, ale fyzická zkušenost s blokováním davu a rozkazováním ostatním divákům ve mně vyvolala snahu řešit nečekané situace nezávisle a svévolně „hrát“ s herci představujícími ostrahu. To však odhalilo slabinu konceptu: herci na aktivní intervenci nebyli připraveni, buď ji ignorovali, nebo se jí snažili bránit.
Interaktivita narazila na svoje limity ještě markantněji v případě cizojazyčných diváků. Již fakt, že inscenace pro jeden z nejdůležitějších českých mezinárodních festivalů vznikla v českém jazyce, i když jsou dva z autorů scénáře cizinci, je zarážející. Zájemcům tedy překládali tlumočníci s cedulkami vmíšení do davu, což fungovalo v podstatě pouze po dobu úvodní prezentace: potřeba držet se tlumočníka zcela zrušila koncept svobody imerzivního divadla.
Novomanželé z kmene Zeyris (Václav Švarc a Nataša Mikulová) a jejich inkluze v podobě knedlíčkové polévky FOTO RYAN SWEENEY
Participation is power?
Inscenace má na první pohled velmi zřetelné politické téma: reflektování reálné migrační krize. Ale motivy nejdou do hloubky, ať už se jedná o uprchlictví, protiimigrační aktivisty, vládní populismus, či obnovitelné zdroje: jde pouze o opakování stereotypů, které jsou oděny do přitažlivého hávu dobrodružství s mimozemšťany. Inscenátoři od politických témat utíkají k zábavě a show, takže není patrné, jaký vztah k nim zaujímají. Proto jsem necítil potřebu o nich přemýšlet a přijal jsem roli diváka konzumujícího „atrakce“ kempu a detektivní zápletku.
Ani samotnému hlasování pomocí žetonů nebylo možné se vzepřít – bez něj by inscenace zkolabovala, protože výsledek je esenciální součástí děje. Kdyby se všichni diváci rozhodli nehlasovat, inscenátoři by museli hlasování zmanipulovat (což se možná dělo i tak – hlasování vycházela na různých reprízách překvapivě podobně). To otevírá otázku, zda participace diváka reálně osvobozuje. Britská teoretička Claire Bishop například vyjadřuje myšlenku, že přijetí participace je naopak podřízením se vůli umělce, který koncept připravil. V případě CAMPQ rozhodně jde spíše o „zážitkovou inscenaci“ než o participační divadlo, ve kterém by diváci spoluutvářeli výsledný tvar. Dal by se připodobnit k falešně autentickým příspěvkům na Instagramu – nejde o teatralitu, ale o spektakularitu.
Nejkontroverznější tak nakonec byla jedna ze scén založená na do očí bijícím product placementu. Moderátoři v ní prezentovali chytrou elektroniku společně s maskotem internetového obchodu Alza.cz. Na obrazovce také běžel spot, ve kterém Alzák prohlašoval, že si sám procesem integrace v CAMPQ prošel a že se rychle stal nejoblíbenějším českým mimozemšťanem. Je silně na pováženou, zda by oficiální české zastoupení na PQ mělo prezentovat svoji provázanost se soukromou firmou takto explicitně. Argument, že jde o pokračování populistické show, neobstojí – kdyby primárně nešlo o product placement, stačilo by vymyslet fiktivní obchod. Na kontejnerech od stavebních firem Metrostav a Subterra se loga nacházejí jaksi přirozeně, zde tedy reklama nepůsobila tak rušivě.
Rozvolněnější struktura inscenace a paradoxně i vyšší míra interaktivity odhalují limity formátu imerzivního divadla: může fungovat pouze v případě, že jsou herci na enormní aktivitu diváka připraveni. V rámci tak megalomanské koncepce je těžké udržet tolik akcí funkčních bez snížení míry improvizace. Je třeba si přesněji definovat, nakolik se diváci mohou zapojit do akce, a stavět tvar podle toho. Přesto CAMPQ kromě prezentace scénografie plní v českém divadelním kontextu tolik potřebnou úlohu popularizátora formy, která v jiných zemích již dávno experimentem není.
Divadlo LETÍ, Tygr v tísni a Jihočeské divadlo Č. Budějovice – C. Cedó, J. Yago, D. Košťák a M. Nováková: CAMPQ. Režie M. Schlegelová, I. K. Kubák, P. Hašek a T. Loužný. Premiéra 6. června 2019 na ostrově Štvanice (psáno z reprízy 8. června).
Komentáře k článku: CAMPQ. Chci uvěřit…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
