Divadelní noviny > Názory – Glosy
Carlo Goldoni: Poprask na laguně
Divadlo F. X. Šaldy Liberec, provedení na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích
Smršť ocenění pro inscenaci (cena odborné poroty, nejlepší mužský i ženský výkon, titul Komedie roku) nebyla dílem šťastné náhody ani podvratné činnosti nějaké divadelní lobby. Liberecký Poprask upoutává všemi divadelními prostředky a smysly: interpretací, režií, herci, scénou i kostýmy.
Má ještě typický rajmontovský rukopis (premiéry se režisér už nedočkal), osekávající v textu vše dnes už možná nadbytečné a nabízející víc než dvě stě padesát let starou látku jako současnou hru o lidských vztazích, které se ani v průběhu staletí nemění. Inspirací je tu italský neorealismus zobrazující obyčejného člověka z ulice (laguny) takového, jaký skutečně je. Kostýmy Marty Roszkopfové kombinující hadry s elegantními sáčky a laciné botky s lodičkami s podpatky souznívají s tímto pojetím, robustní výprava Martina Černého je kontrapunktem volnosti a spontaneity davových scén, všech těch groteskních rvaček a zápasů, jež režie – též Martina Černého – zvládá na milimetr přesně. V podkresu zní hudba Nina Roty, která bujaré komedii vtiskuje lehce smutnou, melancholickou náladu. A málokdy se stává, že je herecký kolektiv ve svých výkonech tak vyrovnaný – a přece jeho fluidum výrazně přesahují Martin Polách jako hrubě něžný Fortunato s deformovanou mluvou, která je zdrojem brutální komiky, a Karolína Baranová jako rtuťovitá, bezohledně domahačná Lucietta, jež však v duši ukrývá ryzí stud a cit.DN
Komentáře k článku: Carlo Goldoni: Poprask na laguně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
