Čas srdce a lítých bitev
Neandrtálec definic by řekl, že divadlo je ohraničeno zdmi divadelní budovy, ať skutečnými nebo pomyslnými. Do takové stavby se vejde i římský amfiteátr, pouliční kejklíři a rozhlasová hra. Dokonce i teatrophone, kterým za Belle Époque vstupovala Comédie Française či pařížská Opera do uměnímilovných salonů. Musel to být extatický, báječný zážitek! Dámy v elegantních róbách, pánové ve fracích, všichni obdařeni trychtýřem telefonního sluchátka… Současná teatrovize, zprostředkovaná digitálním signálem, včetně přenosů z Metropolitní opery, už bohužel postrádá onu epifanii technického zázraku. Účastník divadelního představení je především divákem a posluchačem, v prvních řadách může navíc ještě vdechnout závan parfému zpívající subrety či na vánoční besídce v Ypsilonce ochutnat smaženého kapra.
Ingeborg Bachmannová a Paul Celan foto archiv
Kdo usedne do křesla nad textem knihy, novin nebo dopisu, je určen téměř výhradně jako čtenář. Smyslově to není nic moc, samozřejmě s výjimkami. Když jsem kdysi dostal pod stromeček verneovku v černé plátěné převazbě, lesklé a na omak hladké jak zrcadlo, vstoupil jsem o chvíli později na Tajuplný ostrov vonící klihem a sušenými jablky. Na mapě definic jsou hranice mezi uměleckými formami a žánry prostupné, jako by podléhaly nějaké Schengenské dohodě. V praxi je to mnohem jednodušší. Činohru od špionážního románu snadno odliší i Helena Fibingerová s Tomio Okamurou.
Čas srdce, korespondenci mezi Ingeborg Bachmannovou a Paulem Celanem, vydalo nakladatelství Pulchra v roce 2013 v překladu Michaely Jacobsenové a Vlasty Dufkové. Jde o knižní publikaci o 360 stranách, s rozměry 19‚5 × 12‚5 × 2‚5 cm, o váze 49 dkg. Potud je tedy vše jasné. Žíravina vztahu obou protagonistů však ještě víc než obvykle rozleptává jakékoliv hranice v zacházení s textem a jeho recepcí. Epistolární žánr může být pouhou výměnou písemností, ale také románem v dopisech, nebo dokonce dramatickým útvarem, který čtenář téměř vidí a slyší, jehož děje se může zúčastnit, pokud ovšem chce, pokud je naladěn na správnou vlnu. V tomto smyslu je tato korespondence především tragédií, dramatem „představujícím boj a pád jedince“.
Bachmannová a Celan se s přestávkami úžasně a zoufale milují, ale také spolu zápasí, jak říká fráze „na život a na smrt“, nemohou žít spolu ani bez sebe. Předvídatelnost událostí zde čtenářský (či účastnický) zážitek nijak neoslabuje. I nepoučený čtenář od prvních stránek tuší nebo ví, že to špatně dopadne. V rámci souvztažností jej můžeme oslovit médiem zraku: viz nebo hle. Hle: paradox napínavého příběhu, jehož konec je předem znám. Nebo viz: via amorosa a zároveň via dolorosa, kde oběma poutníkům je naděleno stejně. Obvykle přece strádá jen milující, zatímco milovaný si to užívá, nebo se dokonce trochu nudí.
Jak je to tedy s příslušnými kategoriemi, s druhem, žánrem či formou? V tragédii se hrdinové „dostávají do neřešitelného konfliktu s vlastním osudem“, vláčí je to od exposice až ke katastrofě, „v marném boji podléhají a jsou dohnáni k záhubě“. Osudem jsou v Čase srdce hlavně neslučitelné povahové dispozice, ale také rodinné či kulturní zázemí i některé nahodilé okolnosti. Vše je předem dáno, nevyhnutelně a neodvolatelně, jako když se Orestes nemůže vyhnout vraždě Klytaimestry nebo Antigona povinnosti pohřbít bratrovo tělo.
Paul Celan se narodil 23. 11. 1920 v židovské německy hovořící rodině v Černovicích v Bukovině. Oba jeho rodiče zahynuli, sám přežil rumunský lágr, přes Bukurešť a Vídeň se dostal do Paříže, kde v dubnu 1970 spáchal sebevraždu skokem do Seiny. Život Ingeborg Bachmannové se odehrál mezi červnem 1926 a říjnem 1973, kdy zemřela na následky popálenin, které utrpěla v noci ve svém římském bytě. Pocházela z Klagenfurtu, její otec byl členem NSDAP, v letech 1958–1962 byla partnerkou Maxe Frische.
Začátek milostného vztahu Paula a Ingeborg je datován a lokalisován přesně: 20. května 1948, Vídeň. Ale už koncem června 1948 odjíždí Celan natrvalo do Paříže. O Vánocích 1948 mu Bachmannová píše neodeslaný dopis: …všechno se se mnou zhouplo a země mi zmizela pod nohama… A na závěr: Jakmile budu mít čas, mohu na pár dní přijet. Chtěl bys mne také vidět? – Hodinku nebo dvě.
Také obnovení vztahu má přesné parametry: 14. října 1957, Kolín nad Rýnem. A 9. 12. 1957: Ingeborg, moje milá Ingeborg – ještě jsem pak jednou vyhlédl z vlaku, i Ty ses ohlédla, ale já už byl příliš daleko. Potom to přišlo, rdousilo, pekelně prudce.
To vše bez jakékoliv pózy. Nádherně a děsivě. V prosinci 1952 se Celan oženil s Giséle de Lestrange. V listopadu 1963 a v lednu 1967 ji vražedně napadl, pak se musel podrobit nucené psychiatrické léčbě. Pro pochopení a vysvětlení jeho jednání je rámec psychopatologie (či duševní poruchy) zcela neuspokojivý a nedostatečný.
Do Času srdce jsou zařazeny také dopisy, které si vyměňovali Paul Celan s Maxem Frischem v období 1959–51, i ty, které si navzájem psaly Ingeborg Bachmannová s Giséle Celan-Lestrangeovou v letech 1957–73.
Jiří Janatka
Komentáře k článku: Čas srdce a lítých bitev
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
