Čas vypršel
Kdykoliv je vysloveno jméno Nikolaje Vasiljeviče Gogola, bezmála každý si obratem vzpomene na Revizora. Gogol je jedním z nejhranějších komediálních autorů a napsal i další hry, které stojí tak trochu v Revizorově stínu – Hráče a Ženitbu. Gogolovy hry se na současné české scéně těší určité pozornosti – Revizora najdeme v Divadle na Vinohradech či v pražském ABC. O Hráče ale takový zájem není – naposledy se objevili v brněnském Studiu Marta v roce 2017 a v létě byli derniérováni v prostorách Komorní scény Aréna, kde se hráli již od roku 2013. Podobně je na tom i Ženitba, která se naposledy objevila před třemi lety v Divadle A. Dvořáka v Příbrami, ale nově ji letos začalo uvádět pražské Divadlo Kolowrat v režii Jany Micenkové.
Ženitba jako svazek, kterým vrcholí láska dvou zamilovaných… anebo taky ne. Možná spíše ženitba jako břemeno, sisyfovská práce končící smrtí… nebo taky ne? Mezi těmito dvěma póly se střídavě pohybuje starý mládenec Podklatov (Jan Dolfi), jehož přítel Kočkarev (Pavel Kryl) ho přesvědčuje, aby se už konečně oženil. Jenže tlak nepřichází pouze z jeho strany. Dohazovačka Tekla (Martina Balážová) se snaží o totéž. Tekla ale zároveň dohazuje muže značně výstřední slečně Agátě (Petra Mikulková) a Podklatov je jedním z adeptů. Aby toho ale nebylo málo, na pozadí „obchodování s láskou“ sledujeme žabo – myší války dvou dohazovačských společností (Kočkarevovy aplikace Balindr a Teklinou dohazovačskou agenturou), které ve finále končí remízou – 0:0.
Už z nastínění dějové linie lze vyčíst, že si Micenková zvolila problematiku seznamování a vztahů jako dominantní téma. Svým způsobem se jej pokouší aktualizovat tak, aby se přiblížila dnešnímu divákovi – a to právě skrze zapojení moderních technologií. Jenže přítomnost elektroniky je v inscenaci tím jediným, co odkazuje k dnešní době. Inscenace je totiž stylově dost nejednoznačná. Kulisy s dominantním paravánem odkazují k romanticko – realistické poetice, zatímco kostýmy postav jsou spíše jakousi všehochutí; od módy z dob komunismu, přes disko éru, motorkářský styl Podklatova míšený s intelektuálně působícím saténovým župánkem. U slečny Agáty se lze dohadovat, zda se jedná na odkaz k viktoriánské módě či zda jde pouze o nadsazený gothic/emo styl mládeže z roku 2000. Zdá se, jako by se inscenace nemohla rozhodnout, a tak si bere od každého trochu…
Nelogičnost se ale mimo kostýmně – scénografickou složku Evy Justichové projevuje i v místy nepříliš jasných motivacích jednání postav. Proč například mezi Kočkarovem a Teklou na začátku sledujeme určité vzplanutí, když se po zbytek hry pronásledují a snad i nenávidí, přičemž celá „aférka“ ve finále vyšumí? Nebo proč Podklatov vede dlouhý monolog, kde filozofuje nad sňatkem, který záhy zakončí skokem z okna a následně si se svou „bývalou snoubenkou“ ještě dopisuje? Ačkoliv vyvstává poměrně dost otázek k jednání postav, základní dějovou kostru to naštěstí neovlivní natolik, aby byla nečitelná.
K čitelnosti pomáhají mimo delší přestavby (jasně odlišující dvě prostředí u Agáty a u Podklatova doma), i dobře odlišené charaktery. V ansámblu pěti herců mnozí ztvárňují dvojrole (Podklatov – nápadník Nenažraný, Kočkarev – nápadník Onučkin), a tak jsou nuceni využít širšího hereckého rejstříku, kdy z postav dělají gogolovsky směšné figury. Každá z postav má totiž specifický „defekt“, který je do očí bijící především u třech nápadníků – Nenažraný (Jan Dolfi) je podivínský starosta, který má potíže se sykavkami, Onučkin (Pavel Kryl) zase starší pán o holi s přehnaně afektovanou citlivostí, a z výstředního Žvanikina (Vlastimil Žwak) se vyklube latentní homosexuál, který se extravagantně obléká, ale i chová – jeho odlišnost je naprosto očividná při jeho „svádějícím tanci“ pro slečnu Agátu.
Jednotlivé, velmi specifické charakterové deformace u každé z postav jsou zdrojem komiky, které gradují ve chvíli, kdy se jednotlivé postavy vzájemně konfrontují. Sledujeme tak vznik mnohdy až bizarních situací, které z hlediska komiky skvěle fungují. Je proto škoda, že jsou místy narušovány lacinějším humorem. Například ve chvíli, kdy si postava Nenažraného zcela iracionálně nasadí na hlavu masku holuba, z čehož inscenace nějakou chvíli těží. Přílišný režijní nátlak na komiku postav není vůbec třeba, protože charaktery se zmíněnými defekty jsou natolik dobře zvládnuty, že působí směšně tak, jak jsou, a tyto laciné prvky humor spíše degradují.
Nelze ale opomenout, že režijně – dramaturgickou invencí byla do inscenace implementována i spousta kreativních a vtipných nápadů. Příkladem za všechny je všudypřítomná propagace Kočkarovy aplikace Balindr, kdy v průběhu inscenace z ničeho nic pozastaví dění a nehledě na situaci vytváří krátký reklamní spot, v němž na tento online seznamovací zázrak neustále upozorňuje. Tyto propagační momenty působí čistě jako televizní reklama, která i přes svou působivost (bohužel) postrádá v kontextu hry jasný účel.
I přes určitou překombinovanost složek inscenace a iracionalitu jednání postav se v inscenačním klíči objevují zajímavé a originální nápady. Pouze škoda, že zůstaly jen u dílčích výstřelků.
///
Komorní scéna Divadla Kolowrat, Praha – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba. Režie a úprava: Jana Micenková, překlad: Leoš Suchařípa, scéna a kostýmy: Eva Justichová, produkce: ArtWay Theathre. Hrají: Jan Dolfi, Pavel Kryl, Martina Balážová, Petra Mikulková, Vlastimil Žwak. Premiéra 25. 9. 2019.
Komentáře k článku: Čas vypršel
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
