Divadelní noviny > Kritika

Casanova baví. A moralizuje

Životní příběh libertina Giacoma Casanovy, jehož jméno se stalo synonymem pro svůdce a dobrodruhy, je námětem nové inscenace Divadelního spolku JEDL. Scenáristka a herečka Lucie Trmíková a režisér Jan Nebeský tentokrát poměrně překvapivě – aspoň v kontextu své dosavadní tvorby – zvolili látku, jež se věnuje spíše osobnostem vyznávajícím duchovní hodnoty než tělesné rozkoše. Pro dramaturgickou volbu se nabízí souvislost se změnou působiště: JEDL se na začátku této sezony přestěhoval ze strohého sklepního Studia Švandova divadla do zdobně štukovaného sálu divadla Rokoko, který přirozeně sluší nekonvenčnímu kabaretu a jeho pozdně baroknímu „hrdinovi“ – spisovateli, okouzlujícímu vypravěči, milovníkovi žen, špionovi a také notorickému dlužníkovi a hazardnímu hráči.

Po brilantním teatrálním expozé líčí Martin Pechlát coby zestárlý bavič a playboy Casanova svá barvitá dobrodružství. Prodává je jako starý šmírák a přibarvuje skutečnost podobně, jako to na sklonku života činil jeho předobraz na zámku Duchcov, když sepisoval svou autobiografickou zpověď Historie mého života. Ta zřejmě také byla pro scenáristku Trmíkovou, která Pechlátově one man show asistuje na scéně jako Anima (Duše) nebo ezoterikou a magií posedlá Markýza D’Urfé, hlavním zdrojem informací.

Z vtipných, groteskně laděných kabaretních výstupů se za eklektického hudebního doprovodu cembala (ozvou se například i útržky melodií z Osvobozeného divadla) postupně skládá portrét Casanovy. Vidíme rokokového showmana, jak se coby nemocné dítě podrobuje na ostrově Murano magickým rituálům nějaké stařeny. Jako eskamotéra, který bere z mísy kousky ovoce, nazývá je jmény svých milenek a napichuje na kord coby trofeje. Útěk z vězení, o němž napsal slavnou knihu, Casanova přeskakuje – prý to všichni znají. Zato se pouští do epizody, kdy v klášteře během oběda zatouží po jeptišce a pod jejím závojem objeví Animu. Svou duši? A zařve zděšením.

Následuje dlouhá epizoda věnovaná divadelně vděčnému vztahu Casanovy se starší zámožnou šlechtičnou Markýzou D’Urfé, z níž svůdník mámí peníze pod záminkou přípravy omlazovacího rituálu. A pak už jen výčet průšvihů, známostí se slavnými osobnostmi, milostných epizod, uvěznění, společenských vzestupů a pádů v evropských metropolích s konečnou štací v českém Duchcově, kde se zchátralý bonviván v depresi neúspěšně pokusí o sebevraždu a vyčerpán usne. Tady končí legrace.

Až dosud šlo především o esteticky vytříbenou, uvolněnou, herecky suverénní a příjemně dekadentní zábavu, spoustu gagů a nápaditě rozehrané dialogy, jakési kabaretně-encyklopedické heslo Casanova. Opulentní paruka a líčení, skvostné fialkové sako s fižím a bílými punčocháči nebo župan (kostýmy Kateřina Štefková) dodávají extempore Martina Pechláta patřičně obscénní příchuť, designové černobílé šaty a rokoková róba vstupům Lucie Trmíkové nezbytný šarm. Scéna (Jan Nebeský a uncoductive trash – Michal Pěchouček & Rudi Koval) je jednoduchá: dominuje bytelný lustr, na kterém se lze houpat, pozadí tvoří doprovázející cembalo s dobově ustrojenou hráčkou (Monika Knoblochová). Vše ostatní na scénu na pojízdném stolku podle potřeby přiváží Anima.

Ve snu po zpackané sebevraždě se z úslužné asistentky a spoluhráčky stane jakási kárající domina, která se Casanovovi snaží ukázat jeho pravou tvář. Usadí ho do hlediště a zahraje mu loutkový výjev z Mozartova Dona Juana: komtur odvádí rouhajícího se hříšníka do pekla. A navrch mu čtením z jeho udavačských dopisů a cenzorských zpráv připomene, co do pamětí nenapsal – kariéru konfidenta. Naštvaný Casanova poté naposledy odjíždí z Duchcova, aby definitivně zjistil, že o něj nikdo nestojí. Vrací se obratem. Vyhodí doktory, řekne si o nočník a suchary máčené ve víně, teatrální úklona a konec… Ze slibně rozehrané šťavnaté kabaretní hříčky se v posledních minutách stane suchá moralita. Všechno bylo řečeno, přesto když představení skončí, má člověk pocit, jako by mu někdo uprostřed oběda sebral talíř, ačkoli ještě nedojedl.

Co si lze na této inscenaci užít takřka bezvýhradně, je Pechlátovo herectví v pro něj neobvyklé tragigroteskní poloze. Charismatický bavič Casanova používá spoustu komediantských fíglů, hraje si s publikem jako kočka s myší. Chvíli je excentrickým pouťovým vyvolavačem, narcisem, chvíli umíněným, do sebe zavinutým děckem nebo starým, unaveným, bezzubým mužem. Permanentně hraje divadlo, baví se tím. Masku, již si obvykle nasazujeme před světem, nosí i sám před sebou. Téma inscenace je dostatečně zjevné díky Pechlátovu výkonu, a tak není nutné na něj na konci ukazovat se zdviženým prstem.

///

Divadelní spolek JEDL, Praha – Lucie Trmíková: Casanova. Režie Jan Nebeský, scéna Jan Nebeský a uncoductive trash – Michal Pěchouček & Rudi Koval, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 26. března 2024 v Rokoku.

• Autor: Marie Reslová
• Publikováno: 9. května 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Casanova baví. A moralizuje

1. Vladimír Hulec

   

   Viděl jsem
   inscenaci až 30. dubna a vše, co Marie Reslová inscenaci vytýká, potvrzuju a podtrhuju. Ba víc.
   Není (mi) vůbec jasné, proč toto téma – a takto – duchovně angažovaný a intelektuálně protřelý Jedl touto inscenací míní, kam míří. Napadly mě dávné Nebeského Přízraky, ještě na Palmovce (1988), které ukazovaly raněného jedince vláčeného dědictvím předků. Možná Nebeský s Trmíkovou chtějí najít počátek přízraků naší civilizace, kultury, našeho rozkladu…
   Ale to je asi jen má zcestná myšlenka. Mnohem víc mi přišlo, že jde o aluzi na pokleslé pop-kulturní ikony, v jednu chvíli Pechlát i připomněl Karla Gotta… Ovšem to by bylo málo a příliš prvoplánové. Tedy asi opět špatná asociace.
   Nevím, jsem po zhlédnutí inscenace silně rozpačitý. Lenka Trmíková se jako herečka téměř nechytá, je v křeči a nedokáže být Martinu Pechlátovi rovnocenou hereckou partnerkou. Ten je tak chycen v pasti víceméně hodinového sólového bytí na scéně. Hraje seč může, chvílemi je vskutku divej a uhrančivej, ale jiné než pitoreskní roviny v postavě nenabízí, nenachází. Přece jen trochu toho existenciálna, divosti či běsu bych – aspoň za sebe – uvítal. Takto jde o přímočarou karikaturu a nic víc.
   A výprava?! Pár zavešenejch šedejch hadrů ilustrujících barokní (anebo ochotnické?) divadlo, nad herci lustr evokující – snad – sedmdesátá léta, dobu normalizace, kolem miniaturní elektrické svíčky jak ze špatného vánočního večírku a vzadu cembalo… Trochu moc chudé, zdá se. A při zpěvu Casanovy (Pechláta) zazní playback! Že by skutečně normalizace?! Proč se třeba náhle nezjeví barokní hráči a hráčky (zpěvačka) v opulentních kostýmech či civilu a nenabídnou gurmánskou hudební vsuvku? inscenaci by to posunulo jinam, dál. Vše je mdlé, šedivé… (jistě záměr, možná ta normalizace…, ale…) Tedy ani tudy – skrze vyhraněnou estetiku – nelze inscenaci vnímat. Chybí jí výrazné výtvarné gesto, jindy Nebeským a kol. až nadužívané. Anebo že by?!
   Bylo to poprvé, co jsem byl na dlouhodobě mnou obdivovaném Jedlu v Rokoku. Plně jejich cestu respektuju a jistě i tuto inscenaci časem lépe pochopím a přijmu. Nicméně co se týká diváků, na představení byla asi 1/3 sálu (což sice není málo, nicméně…). Někteří byli (velmi) spokojeni, pár jich odešlo. Nebude to mít v tomto prostoru Jedl snadné.

   09.05.2024 (19.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Marie Reslová

     

     Nechtěla jsem se
     úplně pouštět do úvah, proč právě tato látka a co tím tvůrci sledují. Myslím, že tentokrát nešlo o volbu nějak zvlášť hluboce promyšlenou, respektive, tak na mě inscenace působí – nečekaně jde dost po povrchu. V tom s tebou souhlasím. Nebyla bych tak přísná, co se týče výpravy – zdála se mi dostatečně „atraktivní“, jak vzhledem k látce, tak k situaci titulního hrdiny. Téma bavičství a jistého druhu komediantství jako životního postoje večerem probleskává, jakož i téma starého muže, byvšího donjuana (byly momenty, kdy jsem zaslechla pomyslný sebeironický smích Nebeského), ale není to, bohužel, důsledné. Ostatně kromě popisovaného moralizování toho už samotný scénář mnoho nenabízí. Souhlasím, nerada, i s tím, že přesun Jedlu do Rokoka neshledávám šťastným – ani pro Jedl, ani pro MDP. Dosavadnímu repertoáru Jedlu ten prostor nesvědčí (ani já osobně se v něm necítím dobře) a diváci MDP se s ním budou pravděpodobně míjet.

     09.05.2024 (23.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ