Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Nuda v Praze zůstala za dveřmi (No. 3)
Pokud bychom se pokusili jedním slovem charakterizovat třetí den přehlídky pouličního, fyzického a tanečního divadla, mohli bychom skončit někde u zad, lépe řečeno u těla. Ovšem, u fyzického divadla se očekává, že hlavní roli zde hraje tělo, a je tím pádem trochu zbytečné o něm ještě hovořit. Přesto si myslím, a prostor festivalového seriálu je k tomu jako stvořený, že by nebylo úplně od věci soustředit se při rekapitulaci dnešních vystoupení právě na tělo. Na tělo!
Na Václavaku bylo veselo… Aneb Soldates v podání klaunů. FOTO MAREK REBROŠ
Autor následujících řádků se hluboce kaje, ale skutečně mu nejrůznější povinnosti nedovolily absolvovat dnešní den festivalu cele. Jeho očím a mysli zůstalo skryto první vystoupení dne: Soldates od českého souboru Squadra Sua. Co mohu soudit, slibně vypadající klauniádě naprosto vyšlo počasí, příliš nefoukalo, Nečasova vláda ustála další hlasování o nedůvěře a koně Převalského v pořádku odcestovaly do Mongolska. Zkrátka lepší atmosféru si „pouliční klaunské představení“ Soldates nemohlo přát. Věřme tedy, že se povedlo, lidé se pobavili a tradičně na půl osmou se v dobrém rozpoložení vydali do Celetné na komponovaný večer v rámci Nultého bodu. Co se těla týče, to moje bylo jinde než objekt tohoto odstavce. Z pohledu účastníka vystoupení jsem tedy neexistoval, což vrhá poněkud absurdní světlo na možnost o tom vůbec psát.
V Celetné se odhalovaly ženy… A tančily. Zde Jasmine Morand ve svém „zádovém“ projektu Frozen. FOTO MAREK REBROŠ
Komponovaný večer proto, že na programu byli hned tři různé sólové taneční projekty čechoangličanky Andrey Miltnerové a švýcarského souboru Company Prototype Status. Andrea Miltnerová se představila s inscenací Fractured, kterou jsem měl možnost zhlédnout před měsícem v divadle Alfred ve dvoře, o čemž se může laskavý čtenář přesvědčit v zevrubné reflexi v článku Jiná těla: http://www.divadelni-noviny.cz/jina-tela/
Ačkoli jsem měl červnové vystoupení ještě v živé paměti, překvapilo mě, jak moc se zážitek liší změnou prostoru. Zatímco v komorním prostoru Alfreda ve dvoře bylo zřetelně vidět každý pohyb, každé napnutí svalu tanečnice, pak v sice též nevelkém, leč pro tyto účely poněkud neosobním Divadle v Celetné se podstatné detaily ztrácely. A to nejen nepřestupnou hranicí hlediště–jeviště, která v Alfredovi v podstatě neexistuje, nýbrž i odlišným nasvícením. Jiné, nové stíny dělaly dojem nikoli nějakého „mnohozvířete“, které je společnou maskou člověka, ale právě jednoho zvířete, jednoho živočicha, dosud neznámého druhu – člověka. Fascinující hra skryté tváře, rukou, nohou a zad dostala nový rozměr – právě ruce, nohy a především záda se ukázaly jako možnou tváří člověka. Tedy tělo nikoli jako nositel perspektivy, ale jako okno této perspektivy. Pokud se s Fractured zároveň skloňuje i kafkovský svět, není to náhodou. Inscenace je pokaždé jiná, pokaždé záhadná a pokaždé inspirativní.
První část před přestávkou dramaturgicky poněkud zvláštně doplnil další „zádový“ projekt – Frozen v podání Jasmine Morand z Company Prototype Status. Frozen v podstatě vychází ze stejné představy těla bez tváře a přece s tváří. Tanečnice po celou dobu sedí zády k hledišti v levé části jeviště v světelném kruhu a její jedinou aktivitou je pohyb rukou po zádech a kolem těla, máchání vlasy a extatické škubání zády. Její tanec je však proti předchůdkyni mnohem erotičtější. Herečka je nahá jen s jakousi bederní rouškou. Ruce jako by jí ani nepatřily. Dělají si co chtějí, ohledávají zbytek těla, ale vášnivou odezvu nenachází. Celé tělo se pohybem jakoby trhá, jednotlivé končetiny se od sebe oddělují, až jsou najednou všude jen ruce a vlasy. Svět, i kdyby to měl být jen světelný kruh, je náhle zaplněn tělem tanečnice. Zde Jasmine Morand překračuje společné rodiště s Miltnerovou a vrhá se tam, kde už tvář není potřeba…
Po přestávce následoval další projekt švýcarské taneční skupiny vedené již zmiňovanou Jasmine Morand, která je i autorkou jeho konceptu. Nese název Caso & Caos a tančila jej Elina Müller Meyer. Na jevišti byl opět kruh, nyní sestávající z jemného písku, který tanečnice před začátkem po jevišti rozhrnovala podobně jako tenisté upravují antuku. Performerka byla kupodivu oblečená, i když v šaty s opravdu velmi krátkou sukní. Oděv hrál nejen v této inscenaci velkou roli. Zatímco v předcházejících vystoupeních byly obě aktérky téměř nahé, ale svá těla nechaly mluvit asexuálním hlasem, čímž se nahota stala přirozenou stejně, jako je přirozená u tváře, pak v Meyerové tanci v písečném kruhu ne náhodou připomínající manéž, skrýval oděv tělo sexuální. Vulgární nahota schovaná za masku tajemství. Sexuální by však tělo nebylo, kdyby nesloužilo vášnivému tanci, nadto v takovém prostředí, jako je cirkus. Performerka postupně přes jogínské polohy, které měly zřejmě vyjadřovat očištění těla, přecházela k explicitním pantomimickým vyjádření sexuálního aktu jako typické asociace nahoty, která tělo určitým způsobem zanáší. Divoký tanec se spoustou efektních prvků, např. stopa po vyhozeném písku do vzduchu zůstavší ve světle reflektorů, jako způsob vyjádření, kde prvky pantomimy a mezinárodně srozumitelné gestikulace ukázaly tělo jako nástroj komunikace.
Causa Fatalis v podání TNF jako jedná velká groteska přinesla trochu zklamání… FOTO MAREK REBROŠ
Závěr dne patřil opět Václavskému náměstí a dlouho očekávané premiéře pouliční inscenace internacionálního souboru Teatr Novogo Fronta s názvem Causa Fatalis. Příčný řez dvěma patry obyčejného domu vyjevuje zprvu běžný život jeho obyvatelů. Operní pěvkyně, policejní strážník, obyčejná žena hovící si ve vaně a nějaký muž prožívají normální den ve svých bytech. Pak ale přijde cizinec a poklidná atmosféra se začne měnit takovou rychlostí, že divák téměř nestačí sledovat, co všechno se před ním děje. TNF jsou známi mícháním grotesky, karnevalu, tance, pohybového divadla, akrobacie a vůbec všeho, na co si vzpomenete. I v Causa Fatalis přijde řada na loutky, na tradiční maškary nebo fireshow, vše podkresleno náležitou hudbou. Tentokrát ale jako by se nedařilo jednotlivé výstupy od sebe oddělit, aby se na pozadí jejich komičnosti či tragičnosti vyjevila absurdita takových spojení, a celek spadne do jedné velké grotesky. V prostoru před domem pobíhá velké vejce, zatímco operní pěvkyně ztrácí hlas a nachází rockový feeling (za doprovodu Cry Baby Janis Joplin), zatímco nenápadný muž jezdí na jednokolce, zatímco se celá scéna promění v sen o zvířatech, takže vejce vystřídá slon na chůdách a had s miskou na hlavě… zkrátka vše, co vás napadne i nenapadne. Problém je, že se tak ztrácí důvod k tomu všemu a nakonec ztratíte i onu příčinu. Causu Fatalis. S napětím tedy očekáváte konec a doufáte… a když přijde, nevíte, jestli máte volat policii, nebo se začít smát, nebo nadávat, když aktéři postupně na monstrancích zapálí Davidovu hvězdu, křesťanský kříž a srp měsíce jako znak Islámu. Tři nejrozšířenější náboženství světa jsou také sousedé, což o to – všechna vycházejí ze Starého zákona, ale proč proboha (to se hodí, že) zapalovat jejich symboly a dávat je do souvislosti s partičkou sousedů z divného domu, který se na konci polozboří tak, že torzo vypadá jako ohromný kříž, na jehož vrcholu stojí cizinec a obyvatelé domu pod ním postupně umírají???
A co to velké vejce? FOTO MAREK REBROŠ
Možná právě proto. Lidské tělo obyčejného člověka, obyvatele bytu, domu, země a zároveň tělo jako schrána boha. Takové tělo už zřejmě nemusí nic. Nemusí mít tvář, nemusí existovat, nemusí komunikovat. Otázkou tedy je, zda je to ještě tělo. Možná je násilí potřeba, aby se mohlo na tělo… vzpomenout.
Komentáře k článku: Nuda v Praze zůstala za dveřmi (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
