Čechov ve 100 minutách
Režisér Jiří Havelka se po desítkách tematicky odvážných autorských prací experimentujících s formou rozhodl inscenovat v Divadle Na zábradlí zavedenou klasiku: Čechovova Racka. De facto konvenčně, jako moderní interpretační divadlo. Pokud se nepletu, je to poprvé – takže paradoxně jde opět o experiment. Kupodivu vyšel.
Fyzicky blízko, duševně vzdálení… Zleva Treplev (Vojtěch Vondráček), Trigorin (Jiří Vyorálek), Arkadina (Jana Plodková) a Dorn (Jiří Černý) FOTO KIVA
Nejradikálnější je textová úprava Dory Štědroňové. Krátí text odhadem na polovinu. Nejviditelnějším zásahem je vypuštění postav Mášiných rodičů a zamilovaného učitele Medveděnka, posléze jejího manžela. Focus je upřen na čtveřici Arkadinová, Trigorin, Treplev, Zarečná a její komplikované vztahy. Pobývání ostatních postav na scéně spíš dokresluje atmosféru odcizení, samoty a totálního míjení. O to absurdnější, že jsou všichni namačkáni v malém (podle nákresu v programu 3 × 4 metry), realisticky zařízeném pokoji (scéna Dáda Němeček).
Vratké pódium, na kterém jsou natěsnáni lidé, nábytek i rákosí u jezera, je ještě menší než mrňavé jeviště Zábradlí, a navíc se s každým dalším dějstvím víc a víc naklání. Až do bodu, kdy se všichni musí křečovitě přidržovat pevně přišroubovaného nábytku či kmenů břízek, aby nesklouzli kamsi do temnoty zákulisí, v níž mizejí všechny předměty ocitnuvší se na podlaze.
V pravém horním rohu scény visí bílý nafukovací balon, na který se promítá měsíční krajina s krátery. V pauzách mezi dějstvími se jevištěm prohání jakýsi „existenciální vítr“ – fouká, všechno se chvěje a z éteru zaznívají zvláštní zvuky a útržky melodií. Stačí v duchu poodstoupit a uvidíme před sebou obraz lodní paluby plující vesmírem a zmítané neznámými silami nebo list ve vlnách uprostřed jezera, na kterém se z posledních sil drží hmyzí osazenstvo. Postavy, vržené jako zrnka prachu do prázdnoty univerza, jež se marně snaží uchopit smysl života, lásku. Čechovovsky groteskní obraz lidského bytí je v Havelkově inscenaci silný a přiléhavý.
Na začátku představení, opona je ještě zatažená, hraje v rohu sálu kontrabasista melodii známé duchovní písně Blíž k tobě, Bože můj. Když skončí, rozloučí se: Děkuji, že jsem tu s vámi mohl hrát… Údajně jde o citaci ze slavného filmového Titanicu spojenou se záběrem potápějícího se parníku. Jako pouhá narážka rámující Havelkův inscenační koncept coby vizi tonoucího lidstva (ještě nedejbože s nějakou environmentální aluzí na oteplování planety) by to nebyla úplně originální metafora (stačí si vzpomenout na Felliniho film A loď pluje). Naštěstí jsem si na Titanic nevzpomněla, naopak si vybavila slova té písně, která se často hraje na pohřbech, a v inscenaci dává smysl jako „modlitba“ za mrtvé: V smutcích i radostech mou prosbu slyš: / Ať kráčím den co den / jen v tobě svoboden (…) Ať umím bratrem být / a s láskou v srdci jít (…) Ať smrt se promění / ve slavné vzkříšení… Tím spíš, že útržky její melodie se objevují i v oněch existenciálních intermezzech.
S popsaným rámcem „ladí“ klidná a k detailu pozorná herecká interpretace. Postavy, jimž byla s textem odebrána i velká část jejich „příběhu“, přirozeně nemohou ukázat naplno své vrstevnaté charaktery, jejich esenci se ale zpřítomnit podařilo.
Kateřina Císařová zdůrazňuje Mášinu tichou, trpitelskou lásku k Treplevovi. Je na něj napojená celou svou bytostí, jako by s ním dýchala. Jeden z nejsilnějších momentů vidíme, když během představení Treplevovy hry stranou němě odříkává text společně se Zarečnou. Nepřítomný, jakoby provinilý úsměv dělá z krásné tváře masku rezignované bytosti, umrtvující se nehlučnou konzumací vodky nebo drogy. Jiří Černý jako Dorn se projevuje minimálně. U stolu, zabraný do četby, působí smířeně a netečně. K Sorinově nemoci a chátrání je lhostejný – proč předstírat účast, když nevidí naději. Ale na Treplevovu nebo Mášinu bolest ještě reaguje s jistou empatií. Jakub Žáček jako Sorin překvapí fyzickou proměnou, „vtělením“ do role umírajícího laskavého dobráka, smutně láteřícího na to, že mu život uplynul mezi prsty jinak, než si přál.
Exceluje Jana Plodková. Arkadina v jejím podání není histriónská, dryjáčnická samice, ale kultivovaná, jemná a vskutku okouzlující dáma, což zdůrazňuje nádherný kostým Josefiny Bakošové. Její oduševnělost má ale velmi temná „spodní patra“. Někdy z rozmaru a koketně, ale většinou ve chvíli, kdy se cítí nekomfortně nebo ohrožená ve svých zájmech, střílí slovy a rafinovaně zasahuje ta nejcitlivější místa svého syna, milence Trigorina nebo sokyně Zarečné. Plodková skvěle pracuje s detailem a řečí těla. Tak krásná, vtipná a přitom tak monstrózní Arkadina nebyla na českých scénách dlouho k vidění.
Jiří Vyorálek suverénně vystihl povahu průměrného, společensky úspěšného spisovatele Trigorina, jež se jeví jako místy směšná kombinace citlivosti, slabosti a sexuální touhy. Zarečná ho zjevně fascinuje nejen půvabem a energií mládí, ale především svou bezvýhradnou láskou připravenou k oběti, jíž tento bytostný alibista a růžolící intelektuální pohodář sám není schopen.
Nina Zarečná je svou dychtivou, upřímnou a nekompromisní povahou vlastně předurčená k tragickému konci. Johana Matoušková ji ale ztělesňuje trochu matně, jako by nevěděla nebo se bála dát najevo, co si o své postavě myslí. Její Zarečná nezáří natolik, aby mohla být Arkadině silnou protihráčkou, stává se jí spíš díky pohledům, které na ni Trigorin mlsně upírá.
Vizáží je Vojtěch Vondráček dosti nekonvenční Treplev. Urostlou postavou převyšuje ostatní o hlavu, navenek ztělesnění vitálního mládí. O to silněji na nás působí jeho postupně se vyjevující křehkost, osamělost a zoufalá touha být milován. Herecky je to zralý a vědomě vystavěný výkon, se silnými momenty, zvláště v dialozích s Arkadinou.
Treplev se na konci inscenace nezastřelí, jak stojí v Čechovově hře. Jeho skok do černé prázdnoty za scénou doprovází mohutné šplouchnutí vody. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, zda jeho čin vůbec chápat jako sebevraždu nebo jako odvahu opustit tu nesnesitelnou situaci, v níž se po sartrovsku ti „druzí“ stali peklem. Ale nakonec to může vyjít nastejno. Každopádně v Havelkově inscenaci silněji než jednotlivé osudy vnímáme jakousi kolektivní tragigrotesknost lidské existence.
Divadlo Na zábradlí, Praha – A. P. Čechov: Racek. Režie Jiří Havelka, úprava a dramaturgie Dora Štědroňová, scénografie Dáda Němeček. Premiéra 20. března 2024 (psáno z druhé premiéry 21. března).
Komentáře k článku: Čechov ve 100 minutách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
