Čekání na řešení krize mužství
Nová dokumentární inscenace A studia Rubín s provokativním názvem O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso tematicky navazuje na starší titul z repertoáru této scény, scénickou reflexi mateřství Jenom matky vědí, o čem ten život je, oba v režii Barbary Herz. Tentokrát se Herz pro změnu zaměřila na muže. Se spoluautorkou Annou Hoprich hledá podobu současné české maskulinity a řeší otázku její údajné krize.
Dění je zasazeno do prostředí retro čekárny na úřadě… Foto A Studio Rubín
Dění je zasazeno do prostředí retro čekárny na úřadě, ve které se postupně objeví jedenáct mužských postav ztvárněných pěti herci. Jako materiál využily autorky polostrukturované rozhovory s různými typy mužů.
Hned v úvodu s tímto faktem seznamuje diváky tazatel (Michal Bednář), který dává slovo prvním postavám hry. Spílání patriarchy (Hanuš Bor) o tom, že pohlavní role je poslední skobou, na níž visí svět, přerušuje suché konstatování dobrodruha (Pavel Neškudla) o lovu polárních medvědů a zanícené pojednání literárního vědce (Václav Rašilov) o důvodech, proč muži chtějí být jako Aragorn z Pána prstenů. Postupně se střídají témata armády, otcovství, manželství, kariéry a ke slovu se skrze jednoduché převleky dostávají také další postavy – například kamioňák, filozof, fotbalista či stromolezec. Jistý kontrast k těmto „starším a zkušenějším“ mužům představuje postava mladíka (Matěj Trnka), zásobovače/opraváře, který se promluvami starších nenechává vyrušovat a pro jistotu mlčí. Objeví se však jen na pár okamžiků, a hlas nejmladší části mužské populace tedy nakonec zůstává nevyslyšen.
Citlivá herecká práce podtrhuje autenticitu shromážděných výpovědí. Foto A Studio Rubín
Přestože jsou postavy pojmenovány pouze na základě svého povolání, nejedná se o karikatury nebo črty. Citlivá herecká práce podtrhuje autenticitu shromážděných výpovědí. Diváci a především divačky se sice smějí, děje se tak ale právě díky přesnému vystižení charakterů, ne jejich zesměšnění.
Křehkost maskulinity a její opěrné body dokresluje obrazovka, která vnáší do prostoru popkulturní materiál všeho druhu – retro počítačovou hru, film s Arnoldem Schwarzeneggerem, posilovací cvičení nebo oplzlou reklamu na zmrzlinu. Přestože se obraz s replikami téměř nepotkává, přispívá k debatě dvěma zásadními body: 1/ i muži se potýkají s ideálem, normou, které se snaží vyrovnat; 2/ mužství je do jisté míry sociální a kulturní konstrukt. Herz a Hoprich tak implicitně komentují stereotypy, které mnohé z postav ztělesňují. Zpochybňují například tvrzení, že muži jsou válečníci a každý normální chlap musí chtít vo*ukat kosmos (i to v inscenaci zazní).
Postup autorek připomíná vědeckou studii. Foto A Stúdio Rubín
Postup autorek připomíná vědeckou studii – divák je seznámen s materiálem, metodologií i výzkumnými otázkami, dokonce se dozví o způsobu redukce dat a o tom, jaké typy postav uvidí. Metodologie/dramaturgie ale zároveň své výzkumné otázce/tématu inscenace podráží nohy. Pro řešení společenského problému je totiž třeba nechat spolu komunikovat ty, kterých se týká. Lze se tak dozvědět daleko více než jen při rozhovoru „jeden na jednoho“.
Vsazením postav do společného prostoru a poskládáním promluv jednotlivých respondentů po sobě se autorky snaží navodit situaci jejich vzájemné komunikace. Muži mluví přesvědčivě, autenticky, vtipně, místy dokonce odkryjí svá osobní tajemství. Mluví však jeden po druhém, nikoli spolu. Výsledný dialog je jen zdánlivý, a inscenace se tak blíží formátu stand-up show. Napětí mezi postavami vyvolávají spíše drobné fyzické akce (přisedávání, změny postoje), které ale nezvládají kompenzovat nedramatičnost jednotlivých promluv. Tyto monology poskládané vedle sebe by sice mohly poukázat na jednu z možných příčin krize maskulinity – neschopnost mužů mluvit spolu o citlivých záležitostech, nezdálo se mi však, že by to byl režijní záměr.
Muži mluví přesvědčivě, autenticky, vtipně… Foto A Studio Rubín
Takovýto způsob zacházení s nasbíraným materiálem má za následek dramaturgickou rozředěnost v poslední třetině představení. Postavy už byly prezentovány, řekly ke svým tématům své a další hlasy nepřinášejí do debaty mnoho nového. Neplodným se zdá i prostředí čekárny, ze které je možné vcházet do dvou dveří, pokud zabliká číslo, jež mají postavy na papírku. Situace se jen velmi chatrně propojuje s tématem. Prostor se zdá zvolený náhodně a jeho potenciál je využitý až v závěru, kdy muži odhalí, že jedny z dveří jsou slepou uličkou. Nepřichází však žádná adekvátní reakce.
Množství perspektiv, kterými se autorky snaží nahlédnout současnou maskulinitu, by si zasloužilo závěrečný scelující komentář… Foto A Studio Rubín
Takové množství perspektiv, kterými se autorky snaží nahlédnout současnou maskulinitu, by si zasloužilo závěrečný scelující komentář, podtržení nebo rozvrat. Muži se však jen postupně vytrácejí a diváci zůstávají osamoceni s poslední postavou – starým, osamělým lovcem jako z amerického filmu, snad esencí „pravého muže“…
Jako by závěr nechtěně odrážel charakter současné debaty o podobách mužství, která je – nejen v našem prostředí – teprve na začátku. Dokumentární inscenace O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso je ve výsledku díky přesnému hereckému projevu spíš zábavnou sondou do české mužské populace. Příčiny krize maskulinity si tak ještě budou muset počkat na platformu pro svou kýženou reflexi.
A studio Rubín, Praha – Barbara Herz, Anna Hoprich: O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso. Režie Barbara Herz, výprava Jana Hauskrechtová, hudba Ivan Acher, video Martin Bitala, textová dramaturgie Šárka Kiršnerová a Anna Hoprich, dramaturgie Jiří Ondra a Dagmar Fričová. Premiéra 31. května 2022.
///
Více o tématu inscenace zde:
…
Komentáře k článku: Čekání na řešení krize mužství
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
