Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Čelákovické glosy (No. 13)

    Thriller Figarova svatba, tak nazvala režisérka Veronika Loulová svoji verzi Mozartovy opery, kterou připravila s mladými hudebníky a zpěváky pro divadlo Venuše ve Švehlovce („sluj pro současné živé umění“ ).

    Prakticky žádné momenty hrůzy jsem však v inscenaci nezaznamenal („vyděsily“ mě spíše jiné věci), snad s výjimkou mrtvolně nalíčených rukou hraběte. Hrála se lehce zkrácená verze (bez sboru), při škrtech tak vypadla celkem důležitá scéna, v níž se hrabě zříká „práva první noci“.

    Režijní koncept, akcentující vztahy – též sexuální – realizovali zpěváci se zaujetím. Problematický byl ovšem pěvecký projev – především mužské části. Snad nejvíc prezentoval silově svůj hlas (orgán, jak se kdysi psávalo) Jan Hnyk, který tím Figara proměnil v heroickou postavu. (V minulé době by se to dalo vyložit jako zdůraznění odporu proti zhýralému feudálovi.) Daniel Klánský (hrabě, chodil s berlí) byl sice o něco méně hlasově agresivní, přesto však v rovině vokálního vyjádření nepředstavoval intrikujícího a přitom uhlazeného šlechtice. Eliška Gattringerová má pozoruhodný hlasový fond, ale slova prakticky neartikuluje – asi se domnívá, že by jí bránila v kantiléně; její hraběnka (režisérkou stylizovaná jako žena volnějších mravů) tak jenom zpívala krásné tóny. Sdělení textu zůstalo stranou. Výkon Kateřiny Oplové v roli Cherubína (nijak travestovaného, naopak ženskost nebyla potlačována) byl vokálně dosti neuspokojivý.

    Hraběnka byla režisérkou stylizovaná jako žena volnějších mravů. FOTO archiv

    Z nepříjemného obrazu pěvecké úrovně se svým výkonem výrazně pozitivně vymykala Kristýna Kůstková: její Susanna byla vokálně i herecky přesvědčivé vystavěná postava. Navíc jako prakticky jediná z hlavních postav projevila také schopnost stylového zpěvu. Bylo opravdu potěšení sledovat její projev!

    Daniel Klánský (hrabě), Eliška Gattringerová (hraběnka). FOTO archiv Run OpeRun

    Zpěváky doprovázel komorní instrumentální soubor (každý nástroj obsazen pouze jednou) dirigovaný Lukášem Klánským. Po celkem dobře zahrané předehře se ovšem začala projevovat jednak intonační neurovnanost a bohužel i větší problémy v souladu se zpěváky. Pokud jde o sezpívanost a souhru, dopadly nejhůře ansámbly; každý „jel to svoje“, naštěsí se vesměs podařilo současně skončit. K těmto negativním rysům přistupovala u zpěváků absence vědomí o stylu a jeho vyjádření.

    Hrabě (na sniímku Vladimír Chmelo) chodil s berlí… FOTO archiv

    Pokud není spolehlivý hudební základ, jsou veškerá režijní ozvláštnění nakonec to hlavní, co zaujme publikum dychtivého vizuálních zážitků a „úspěch“ je zaručen. Hrálo se na podlaze, s minimem mobiliáře a dvěma polopropustnými zrcadly (návrh scény Marek Špitálský). Teprve na závěrečné dějství se diváci přestěhovali do „normálního“ hlediště; z jeviště pak zněli sólisté o něco méně agresivně.

    Daniel Klánský (hrabě) a Kristýna Kůstková (Susanna). FOTO archiiv Run OpeRun

    Na moje námitky k hudební úrovni představení opáčil kolega: Ty to znáš ze Salcburku (míněno festivalu), nemůžeš tady očekávat stejné výkony. Ve Švehlovce však nevystupovali amatéři, ale posluchači (ba i absolventi) hudební fakulty AMU nebo konzervatoře, kteří si „zaslouží“ profesionální měřítka. V Rakousku jsem druhdy viděl školní představení posluchačů vídeňské vysoké hudební školy a s tímto zážitkem je nesporně možné Figarku srovnávat. Hráli tehdy Juliettu Bohuslava Martinů!! Hudebně v pořádku, režijně (pedagog) bohužel dosti mimo.

    Inscenaci produkovala operní společnost Run OpeRun vzniklá na začátku května 2015; označuje se za operní underground, který „buduje novou cestu pro českou operní scénu a její publikum“. Silný nárůst publika, včetně mladé „hipsterské generace“, jak se o tom píše v programu, ovšem nemusí být potvrzením kvality prezentovaného.

    Inscenaci produkovala operní společnost Run OpeRun. FOTO archiv

    Run OpeRun, Praha – W. A. Mozart: Thriller Figarova svatba. Režie: Veronika Loulová, asistentka režie: Vilma Klepková, dirigent: Lukáš Klánský, kostýmy: Filip Jakab, scéna: Marek Špitálský, choreografie: Adam Eduard Orszulik, dramaturgie: Pavel Klusák.

    Obsazení: Figaro: Jan Hnyk/Andrej Beneš, Susanna: Soňa Godarská/Kristýna Kůstková, Hrabě: Vladimír Chmelo/ Daniel Klánský, Hraběnka: Eliška Gattringerová/ Tereza Mátlová, Cherubino: Dana Šťastná/Kateřina Oplová, Marchellina: Jana Prouzová, Bartolo: Jan Janda, Basilio: Vladimír Doležal/ Ahmad Hedar/Jáno Kostelanský, Barbarina: Annemari Krčková/Johana Kopačková, Don Curzio: Ahmad Hedar/Jáno Kostelanský.

    Psáno z premiéry 2. června 2017  v prostoru Venuše ve Švehlovce, Praha.


    Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 13)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,