Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Čelákovické glosy (No. 17)
Nedělej kravál… Opravdu skoro tak se jmenuje Srnkova opera (Make no Noise) provedená poprvé a naposled 1. září na Ostravských dnech 2017. Je příznačné pro český operní provoz, že český autor, jehož dílo (South Pole) zaznělo v Bavorské státní opeře v Mnichově (pod taktovkou Kirila Petrenka zpívali mj. Rolando Villazón či Thomas Hampson), je uveden jenom jednou na festivalu v Ostravě.
Dojemný, skoro srdcervoucí příběh o uzdravení a citovém probuzení původně hluché Hanny (Measha Brueggergosman) a její lásce k Josephovi (Holger Falk) je zhudebněním, v němž dominují „nezpěvné“ intervaly ve vokální sazbě a neuroticky rozeklaný zvuk komorního souboru, posunut až do absurdní roviny. Zvolená hudební řeč není snadná pro interprety ani publikum. V Ostravě vystoupili výhradně zahraniční umělci; tři z nich (Holger Falk, Taylan Reinhard a Maciej Idziorek) už svoje party provedli v Mnichově či Bregenz. Jistě i proto byly (nejen) jejich výkony naprosto přesvědčivé. Také Ostravská banda hrála pod taktovkou Josepha Traftona precizně, s mimořádným osobním vkladem všech instrumentalistů. Ohlas provedení byl, jak už je na ostravském festivalu obvyklé, vřelý.
Jediným konkrétnějším elementem byla žlutá pumpa postavená zhruba uprostřed prostoru. FOTO MARTIN POPELÁŘ
Scénický tvar měl být původně převzat z festivalu v Bregenz, nakonec ale vznikl pro ostravské Trojhalí Karolina nový tvar. Režisér Jiří Nekvasil tak mohl znovu potvrdit svoji mimořádnou schopnost inscenovat soudobá díla. Tentokrát zvolil přístup negace: hrálo se v prázdném prostoru. Jediný holý panel dole u začátku šikmy-vjezdu byl zdí s telefonem nebo postelí; konkrétnějším elementem byla žlutá pumpa postavená zhruba uprostřed prostoru: u ní pila Hanna imaginární vodu po stejně imaginárním jídle; skutečná voda vytekla několikrát zespoda, bezdůvodně – pravděpodobnou symboliku jsem nepochopil.
Measha Brueggergosman. FOTO MARTIN POPELÁŘ
Velmi limitovaná byla také herecká akce; diváci se o ní dovídali z promítaných scénických poznámek a českých titulků (opera je v angličtině). Výsledný tvar se blížil poloscénickému provedení. Účinek díla byl tím nepochybně posílen. Také pomocí drobných detailů (na podlaze narýsované trajektorie pohybu mužských představitelů), které podtrhovaly absurdní momenty děje (k nimž patří i postava vědce zkoumajícího ferekvenci mořských vln).
Vzhledem k neakustickému prostoru původní průmyslové haly byl veškerý zvuk mikrofonován, z provedení vznikl zvukový záznam (bohužel ne video). Šance na pražské provedení Srnkovy komorní opery z roku 2011 jsou minimální – už kvůli mezinárodnímu obsazení sólistů a také instrumentálního souboru.
Diváci se o hereckých akcích dozvídali z promítaných scénických poznámek a českých titulků. FOTO MARTIN POPELÁŘ
Po jediném zhlédnutí je riskantní vyslovovat se k vnitřní stavbě dila, přesto se toho odvážím: opera trvající 95 minut (libreto napsal Tom Holloway, který se svými díly vřazuje do proudu postdramatického divadla) měla „několik konců“; při zpětné rozvaze se čtvrtý obraz Domov, závěrečná apoteóza, jevil jako nadbytečný, příliš doslovný happy end.
Miroslav Srnka: Make no Noise (2011). Libreto Tom Holloway na základě filmu Isabel Coixet The Secret Life of Words. Dirigent Joseph Trafton, režie Jiří Nekvasil, scénografie David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová, zvuk Otakar Mlčoch. Hraje Ostravská banda. Ostravské dny 2017. Jediné provedení 1. září 2017 v Trojhalí Karolina, Ostrava.
///
O inscenaci píše autor v aktuálních DN 15/2017:
Absurdní cesta k domácímu štěstí
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 17)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
