Čelákovické glosy (No. 18)
V nové inscenaci Verdiho Maškarního plesu (premiéra ND Praha, 5. října) byla nejsilnějším zážitkem hudba. Orchestr zněl takřka ideálně (snad s výjimkou nesmělého začátku předehry), barevně, s širší škálou dynamiky, prakticky nekryjící zpěváky. Byli to více než z poloviny zahraniční hosté (Gustav, Renato, Amélie). Domácí síly provedly role Oscara, Ulriky a také epizody.
Od počátku suverénní byli král Gustav v podání Michala Lehotského, cizince ze Slovenska (jen kdyby byl větší a štíhlejší!) i páže Oskar Marie Fajtové. Stejně impozantní byl i vstup Amelie – Veronika Dzhioeva ji zpívala voluminozním hlasem schopným dramatických odstínů. Bez forze nasazovala extrémní vysoké i hluboké tóny svého obtížného partu. V hereckém projevu byla v konvenční režii naprosto přesvědčivá, zpřítomnila nejdůležitější momenty vývoje postavy. Stala se svý výkonem de facto protagonistkou díla. Od prvního vstupu na scénu byla také Veronika Hajnová jako Ulrika přesvědčivou věštkyní-čarodějnicí s barevně bohatým hlasem. V rámci limitů, daných příliš polopatistickým kostýmem (černý pták s křídly), usilovala o vytvoření hrůzyplné postavy. Lehké pochybnosti, které vyvolaly první, až příliš vibrující fráze Michele Kalmandyho (Renato) se brzy rozptýlily; hlas se zpevnil a tlumočil přesvědčivě proměny postavy od králova blízkého přítele až k jeho vrahovi.
Michele Kalmandy (Renato) a Veronika Dzhioeva (Amélie). FOTO PATRIK BORECKÝ
Švédská verze opery se hrála v pompézní hale – při rozevření opony působila jako vstup do luxusního hotelu (také kvůli bočním dveřím). Masivní konstruktivistická stavba (nezbouratelná během přestávky) byla nejprve vcelku případná jako trůnní sál, už méně vhodná jako sluj věštkyně Ulriky. Zde měl ďábelské prostředí evokovat nařasený rudý závěs v pozadí a podobně barevně laděné lustry (můj dojem: spíše vstup do luxusního bordelu). Neumím ale vysvětlit, proč byly v prostoru mobilní stolky z herecké šatny, se zásuvkou (odkud se vytahovaly spálené papíry), zrcadlem a světly. Komnata-ložnice na začátku třetího dějství vznikla (opožděným) spuštěním závěsu a přidáním dvou postelí, velké a dětské.
Veronika Hajnová (Ulrica Ardvidson), Michal Lehotský (Gustav III.), Marie Fajtová (Oscar). FOTO PATRIK BORECKÝ
Podstatným rysem současné české operní režie, která chce být moderní, bývají někdy těžko vyložitelné symboly, většinou výtvarné. Pokud jde o vedení postav, bohatě se využívá tradiční starooperní gestiky i akcí, aby se aspoň trochu prezentovaly vztahy, na objasnění motivace jednání už nedojde. Režie Dominika Beneše patří do tohoto proudu: scénické dění obohacuje hned na počátku Gustavovým půjčováním královského žezla, odznaku moci, Renátovi a také pážeti. Zabíjelo se pistolí, nikoli bodnou zbraní. Dalším režijním nápadem je rozostření postavy Oskara, kterou Verdi komponoval pro soprán, tedy jako kalhotkovou roli, až do androgynnosti: v pážecím kostýmu s dominovým vzorem má zdůrazněný zadek, kterým vyzývavě vrtí, na plese je pak už zcela ženou, ve velké toaletě (ze stejného materiálu). Pokud bylo záměrem prezentovat homosexualitu či spíše bisexualitu historického švédského krále Gustava III., musely by být kostýmní proměny východiskem pro nějakou jevištní akci. Nic takového se ovšem nestalo, a dostali jsme tak domácí úkol přemýšlet…
Odnesl jsem si zážitek z hudebního provedení. FOTO PATRIK BORECKÝ
Spíše než tento domácí úkol jsem si odnesl zážitek z hudebního provedení, který přetrval i po návratu domů.
Národní divadlo, Praha – Giuseppe Verdi: Maškarní ples (Un ballo in maschera). Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, dirigent: Jan Chalupecký, Jaroslav Kyzlink, režie: Dominik Beneš, výprava: Marek Cpin, sbormistr: Pavel Vaněk, pohybová spolupráce: Béla Kéri Nagy, dramaturgie: Beno Blachut. Sbor a Orchestr Národního divadla. Premiéry 5. a 7. října 2017.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 18)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
