Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Čelákovické glosy (No. 19)
Bienále Opera 2017 podalo přehled o umělecké kondici všech operních souborů kamenných divadel v bývalém Československu i českých nezávislých souborů. Zhlédnutí podstatné části této bilance mě vyprovokovalo k pokusu o zamyšlení, zvláště nad stavem operní režie v česko-slovenském prostoru.
…
Martinů Řecké pašije – Moravské divadlo Olomouc
Rozhodně velký čin oblastního divadla po stránce hudebního provedení i když ne zcela adekvátního. Hlavním problémem byl ovšem jevištní tvar, počínaje zbytečně hyperbolickými kostýmy, navíc ve vulgárních barvách. S dílem se zcela minul režisér J. A. Pitínský, který jako by byl zapomněl, že režíruje jinou operu, než svoji předchozí úspěšnou olomouckou práci, Ullmannova Antichrista – jinak si neumím vysvětlit výrazně dalcrozovskou gestikulaci postav v opeře Bohuslava Martinů. (Skoro se vnucuje domněnka, že si Pitínský nevšiml lokality, v níž se příběh odehrává…)
…
Pucciniho Madama Butterfly – Státní opera Praha, součást Národního divadla, nejdotovanější scény u nás.
Pro režiséra Jiřího Hermana je příběh nešťastné Čo-Čo-San a věrolomného, zhýralého amerického námořního důstojníka Pinkertona jen záminkou k detailnímu předvedení toho, jak on vidí Japonsko počátku 20. století. Už před začátkem opery se na tylovou revuálku promítají třešňové květy, cvrlikají ptáčci a „Japonka hraje“ na koto – tento němý úvod trvá opravdu dlouho. (Mimochodem, kdykoli vidím na scéně Čechy předstírat Asiaty či Afričany, chce se mi skočit na jeviště a přidat se k té trapné maškarádě!) Pak konečně začne orchestr hrát, hřmotně, jak je u nás zvykem, takže později kryje i zpěváky (dokonce i hlasově takřka bohatýrského Luciana Mastra v roli Pinkertona).
Hladce a nerušeně se ovšem odvíjí vizuál, občas dosti bizarní: dohazovač Goro neukazuje Pinkertonovi domek, v němž bude s Cio-Cio-San žít, ale pouze jeho malou maketu, kterou občas spolu přenášejí. Teprve postupně si divák uvědomuje, že mohutná dekorace je vlastně zpřítomněním té makety: na scéně (jejím autorem je spolu s režisérem Jan Lukášek) jsou jednak praktikábly různé úrovně naznačující malé pokojíky, navíc dvě větší brouzdaliště, bohatě využívaná (kromě prezentace nahé modelky si v bazénku Pinkerton myje nohy), a jedna gigantická posuvná stěna. Všichni „Japonci“ i Pinkerton se před vstupem na plochu jeviště/domku vyzouvají – tak se to přece dělá. Obuti zůstanou švarní námořníci, kteří doprovázejí svého důstojníka na námluvy a svatbu. Jejich úkolem je mužný tanec (pohybová spolupráce Lucie Hayashi – nepochybně učila ostatní správně cupitat), „zpěv“ refrénu vstupní pijácké písně a akce s lahví whisky, kterou Pinkerton preferuje před nabízeným čajem. Jeviště je bohatě zalidněno houfem zpívajících gejš, kolorit dotváří stálé hemžení obsluhy. Někdy se něco nevydaří, respektive je trochu nedomyšleno – sošky předků tak stojí mezi odloženou obuví. Nepochybuju, že vedení operního souboru Státní opery/Národního divadla je přesvědčeno, že touto inscenací potvrzuje svoji příslušnost k předním evropským scénám. Mně však intenzita zážitku dovolila setrvat jen jedno dějství, více bych nevydržel.
…
Verdiho Macbeth – Slezské divadlo Opava.
Opavské divadlo je jedním z menších – jeho vznik a trvání v takové blízkosti velké ostravské scény je pro mě záhadou. Pro velkou Verdiho shakespearovskou operu má soubor především dobrou představitelku hlavní role, Katarinu Jordu, jejíž hlas je už trochu opotřebovaný, ale v českých poměrech stále dost dobrý (zvláště pozoruhodné, lehce nasazované hluboké tóny). Její partner Alexander Vovk má ovšem velmi provinciální kvality: nepříliš průrazný hlas, forzírovaný nahoře, navíc vzhledově a herecky je spíše sedlák z východu než Macbeth. Z ostatních představitelů, kteří se poctivě snaží splnit svoje úlohy, více zaujme Juraj Nociar (Macduff). Celá tragedie „jde dobře přes rampu“ také díky přehledné a v zásadě přímočaré režii Jany Andělové Pletichové, která nestaví před diváka komplikované symboly, ale zpřítomňuje mu děj v jeho zápletkách a gradaci. Prostě vychází z díla. Skutečnému zážitku napomáhá i dobrá scéna – úsporná, vlastně holá, které dominuje velká zavěšená kovová koruna, už rezivějící. (Akorát stále přítomný malý praktikábl, skoro bedýnka, působil občas komicky.) Potěšil pohybově disponovaný ženský sbor – čarodějnice.
…
Slovenské národné divadlo Bratislava – Puccini Il Trittico
Pucciniho předposlední opera je cyklus tří aktovek – dusný horrorový Plášť, meditativní Sestra Angelica a komický Gianni Schichi (nejčastěji hrávaný v kombinaci s jinou operou). Slovenská inscenace Triptychu přehodila pořadí – začíná statická Suor Angelica, následuje dusný Il Tabarro a uzavírá Gianni Schichi. Pravděpodobně se režisér Roman Polák a dirigent Rastislav Štúr domnívali, že touto „opravou“ dají Triptychu gradaci. Nemyslím, že interpreti mají právo na tak zásadní zásah do celku – navíc se domnívám, že původní autorské uspořádání s „pomalou“ Angelikou uprostřed odkazuje k formě sonátového cyklu (rychle-pomalu-rychle).
Pěvecké výkony bratislavských sólistů odpovídaly očekávání – zvláště zaujali Gusatv Beláček (Schichi) a Jitka Saparová (kněžna v Angelice, jedna z příbuzných ve Schichim). Orchestr byl jako „u nás“, hlasitý a málo diferencovaný, dynamicky a tudíž i barevně.
Režixér Roman Polák si nechal postavit velkou, masivní, během přestávky nezbouratelnou dekoraci s bílými panely, celkem případnou pro klášterní nádvoří i Schichiho pokoj, rozhodně ale nevhodnou pro exteriér s lodí na Seině. Strohost mají zřejmě změkčit truhlíky se zřetelně umělou travou – snad v klášteře a u řeky, nesmyslné v interiéru. Pokud jde o režii, omezil se na obvyklé aranžování. Asi náznakem výkladu (či čeho) je němá postava syna sestry Angeliky, přítomného už během předehry; u Pucciniho „vystupuje jen za scénou“. Zpráva o jeho úmrtí vyprovokuje Angeliku k sebevraždě. Nejlíp se režíruje komedie, tam lze i přitlačit – takže v Giannim slabá žena opakovaně omdlévá a je odvážena na příborníku… Měl jsem dojem, že herecké vypracování hlavní postavy Schichiho je spíše dílem interpreta. Publikum se bavilo.
…
Národní divadlo Brno – Rossini Hrabě Ory
Inscenovat komickou operu na českých scénách znamená pořádně „tlačit na pilu“. Proto je látka původně z doby křižáckých válek, s víceméně jemnou komikou, přesazena do současnosti: poustevna není v jeskyni, ale v obytném přívěsu, postrádaní muži-manželé nejsou ve válce, ale na ragbyovém zápasu – tak to vymyslela režisérka Lenka Flory. Tyto přesuny jsou možné také proto, že publikum valnou většinou nerozumí zpívanému textu v originálním jazyce (v tomto případě zní z jeviště česká francouzština) a číst titulky příliš nestíhá (zvláště když jsou slabé a nevýrazné). Inovace u publika velmi dobře funguje, takže skoro není důvod k námitkám. Taky proto, že hudební provedení je na velmi slušné úrovni (dirigent Robert Kružík).
…
Štátna opera Banská Bystrica – Cikker Jánošík
Provedení vůbec nepomohlo dílu, jež je limitováno dobou vzniku: všechny hlasy velmi rozkývané, včetně mladších, orchestr intonačně nejistý (dirigent Marian Vach). Režisér (Robert Polák) opět tradičně aranžuje, takže vyznání lásky se zpívá nikoli milovanému, ale do publika, skoro na forbíně; asi nezáměrně vyzdvihuje fyzická manka představitelů (Jánošik senior opakovaně předvádí tlusté břicho). Kostýmově je inscenace vsazena zhruba do poloviny 20. století (soudě podle oděvů panstva), snad levná dekorace je bohužel zcela bez nápadu – pokud jím není proměnlivá velikost otvoru v kruhovém horizontu, za nímž a kterým vstupují postavy na scénu. Pokud má baletní soubor šest členů, musejí odtančit zbojníky i slavnost na zámku (kde vystupují ve společenských šatech, ale bosí); absence choreografických nápadů při malém počtu tanečníků dost vynikne.
Cítil jsem, že z jeviště „nic nejde“, spíš parodie, i když jistě nechtěná. Odešel jsem, co nejdřív to šlo!
…
Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Cherubini Medea
Hudebně velmi neuspokojivé – všeobecná intonační přibližnost (zvl. ženský sbor a ensembly), sotva průměrná úroveň provedení (dirigent Norbert Baxa). Scénicky přesunuto kostýmováním do současnosti. Dekorace obsahuje jak „antické portály“ tak i zbohatlíkovu vilu, Kreon i Medea jsou skoro alkoholici (Kreon začíná pít už při přímluvném sboru). Režisér Martin Otava předvedl, možná nechtěně, vulgarizující aktualizaci antické tragédie. Celek je přesný příklad situace „hrajeme, na co nemáme“.
…
Jihočeské divadlo České Budějovice – Ravel Dítě a kouzla
Krátkou operní hříčku, provedenou kdysi v pražském ND roku 1927, představil v baletním zpracování choreograf Jiří Kylián roku 1982 na zájezdu Nederlands Dance Theatre (v rámci Pražského jara); jako všechny jeho práce je prostě dokonalá! {viz L‘ enfant et les cortileges}
Budějovický soubor využil Ravelovu kompozici k edukativním účelům: pod názvem Kouzla a dítě se skrývá asi čtyřicetiminutové interaktivní uvedení do hravého světa této opery. Václav Jelínek je spolehlivě mrckujícím průvodcem: na jeho povel se část publika snaží např. tikat jako hodiny různých typů; vytáhne jednu holčičku na jeviště a společně objevují v prázdné klícce různé ptáky, které identifikují podle hry nástrojů, imitujících jejich zpěv. Dost pochybuju, že tahle show dětské publikum přitáhne k opeře, tím méně k Ravelovi; dospělé spíš otráví – na mě tedy rozhodně tak působila.
Hudební provedení opery bylo vcelku uspokojivé, i když místy trochu moc zemité – stejně jako dovádění, které předepsal režijní SKUTR. Srovnávání jejich produkce s Kyliánovou by nebylo fér, nicméně jsem neodolal a výše je link na digest v provedení NDT.
…
Štátne divadlo Košice – Händel Alcina
Mimořádný čin oblastní scény, bohužel pouze v hudební rovině. Pozvali si jednoho z českých specialistů na „historickou“ interpretaci, Marka Štryncla, přidali však k němu režisérku Lindu Keprtovou, která proslula svojí produkcí Borise Godunova (ND Praha), inscenací Foerstrovy Evy (Liberec)… Štryncl dokázal z „normálního“ operního orchestru (v komorním obsazení) dostat zvuk velmi blízký tomu specializovaných souborů, zpěváci vesměs zvládají koloratury a ozdoby na pozoruhodné úrovni (pokud zpočátku či místy intonačně nepřesně, pak se postupně „dostávají do formy“). Štryncl kromě dirigování hraje občas i continuo na portugalskou barokní kytaru a také exceluje v cellovém sólu. Z celé produkce je zřetelně slyšet, že hudebníci zvládají svoje dotud nezvyklé úkoly s chutí a nasazením.
Tento pozitivní obraz ovšem úspěšně kazí režisérka, která poněkud zamotaný příběh o lásce s převleky žen v muže pojala nesmyslně „současně“ (jak dokládá její vyjádření v programu). Výrazně se uplatní foot fetish: olizují se nohy v punčochách (často na stole) i boty. Postavy mají paruky a quasi barokní kostýmy, smíšené s oděním dnešní doby (róby, kalhoty, saka). Inscenace je postmoderní v nejhorším smyslu tohoto slova!
…
Ensemble Damian – J. A. Hasse La Semele
La Semele o sia La richiesta fatale je krátká opera – serenata, jejíž libreto vzniklo na základě epizody z III. knihy Ovidiových Metamorfos. Tomáš Hanzlík (řídil provedení od pultu violy) ovšem inscenoval nikoli jemnou serenatu, ale komickou operu. Sice se „barokně“ gestikulovalo, ale se zbytečným ironickým podtextem. Skutečnou srandu obstarávaly němé role: Amor a chlap, maskovaný jako stará ženská; dále účinkovali dva mašinisté (tak je nazval), kteří například mávali motýlími křidélky, drželi ptáka i „ptáka“, obě rekvizity postupně vtipně destruovali. Podobně byl také na Amorovi roztrhán papírový kostým, až mu zbyly jen růžové slipy s přilepeným pinďourkem. Hanzlík vycházel při režii z přesvědčení, že dnešní zpovykané obecenstvo (televize, počítačové hry apod.), by nedokázalo vnímat prostě a jednoduše inscenovanou komorní operu o záletném Jupiterovi.
Očividně nevěřil svému hudebnímu nastudování – přitom komorní orchestr hrál přísně „historicky“. Také zpěváci se snažili o stylové podání i vokální charakterizaci postav. Celkový pozitivní obraz tak Hanzlík destruoval lacinou, až pouťovou komikou. Opravdu škoda!
…
Opera studio Praha – Anne, beze strachu hledět na nebe
Pod tímto názvem uvádí soubor poněkud neuvěřitelnou kombinaci baletu Bohuslava Martinů Kuchyňská revue (zde mimovaného) a opery Grigorije Frida Deník Anny Frankové. V závěru Martinů se na pódiu-scéně objeví ženská postava, jež se jakoby vžívá do „milostného příběhu“ mezi pokličkou a hrncem; produkce tak plynule přejde do opery, vlastně velkého monologu skrývající se Anne Frankové, celkem citlivě doplněného úspornými akcemi postav z Kuchyňské revue. Kromě této velmi kuriozní dramaturgie mi trochu vadila „příliš dospělá“ postava představitelky Anne, která jinak svoji roli zvládala na dobré úrovni, jistě také díky citlivé a skoro nenápadné režii Švýcara Armnda Deladoëy. Samozřejmě je snadnější inscenovat komorní dílo než velkou operu, nicméně jeho přístup a výsledek považuju za ideální.
///
Výsledek mojí krátké bilance není příliš optimistický. Dnešní, soudobý pohled na univerzální problémy lidských vztahů, jež jsou námětem oper, je samozřejmě nutný. Režisérské aktualizace ovšem přerůstají až k exhibicím, jež interpretované dílo místo nového výkladu poškozují. V divadelním provozu pak může docházet k tomu, že dirigent se soustředí na hudební provedení, a o to, co se děje na jevišti, se příliš (nebo vůbec) nestará. Taky proto, že jeho případné námitky se setkají s inscenátorovou neústupností. Potom takový střet může skončit buď dirigentovým odstoupením od spolupráce (i v poslední chvíli, před zahájením zkoušek), nebo částečnou revizí jevištního tvaru už v průběhu zkoušek provázenou režisérovým publikovaným nářkem („nemohl dokončit svou koncepci“, psalo se na jeho žádost v programu), který pak tupě přejímá většina recenzentů. (Obě situace jsem jako dramaturg zažil.)
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 19)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
