Čelákovické glosy (No. 21)

…

Kay Voges: Jas. Okamžik / Hell. Ein Augenblick /19. listopadu, Forum Karlín/

Po dvou dnech zase v karlínském Foru, tentokrát na produkci, která sem patří především technickými nároky. Program praví, že kus je „jedinečným zážitkem“,„krásnou meditací“. Pro mě byl vizuálně a často i zvukově dosti brutálním sledem násilnických obrazů o „dočasnosti a prchavosti našeho bytí.“ (Možná je takový tvar blízký návštěvníkům popových koncertů, mě obtěžuje a unavuje.)

Technický nápad fotografování pozic a seskupení herců v zadní „krabici bez čtvrté stěny“ a převádění snímků na dvě plátna vpředu po stranách pódia nenahradí absenci vnitřní výstavby – produkce by mohla skončit kdykoli. Agresivní záblesky světla oddělují jednotlivé „episody-scény“, které se ovšem nijak neřetězí, pouze následují po sobě. Velké kvantum textu o existenciálních otázkách i německých dějinách mě k meditaci věru nepřivedlo. Asi na tom byli podobně i další diváci, někteří odcházeli během produkce (ačkoli pohyb ve tmě byl dost riskantní). Závěrečný potlesk byl dosti vlažný.

///

Elfriede Jelinek: Světlo v krabici / Das Licht im Kasten /20. listopadu, Nová scéna ND/

Šest žen (nejstarší je 70 let) a jedna desetiletá holčička (vystoupí jen dvakrát) „řeší“ všechny problémy, vznikající při nákupu módních novinek. Do tohoto banálního textu postupně proniká rozvažování o konečnosti lidského bytí (spisovatelka exploatuje Heideggerovu úvahu o bytí k smrti). Zdánlivě knižní text, promluvy, kterým chybí nějaká dramatická motivace, dokáže režisér Jan Philipp Gloger přirozeně rozehrát – počínaje trochu tajuplným začátkem (ženy v temném lese – následně se ukáže, že je to zahrada před domem) přes vzájemnou prezentaci nových nákupů (také malá amatérská módní přehlídka) až k přátelskému posezení u sklenky na terase. Zřetelně se tak demonstruje prázdnota konzumního přístupu k životu (včetně módních ekologických průpovídek) a podtrhuje ironie celého kusu. Tímto směrem vede vnímavého diváka i autorka kostýmů Esther Bialas, stejnou funkci má i prakticky nepřetržitý proud ambientní hudby (jako z velkých nákupních center), jejímž autorem je Kostia Rapoport (narozený 1984 v Rusku, od 1990 v Německu). Spisovatelka se vtělila do postavy totožného věku (70 let) a občas se napomíná, že napsala příliš dlouhý kus. Objektivně řečeno, v závěru se nabízí postupně několik momentů, kdy by hra mohla skončit. Závěrečné finále je však přesvědčivé – i scénicky.

///

Wolfgang Herrndorf: Obrazy tvé velké lásky / Bilder deiner grossen Liebe /21. listopadu – Studio Hrdinů/

Anotace říká, že jde o „road movie, kterým nás žene vpřed živá rocková hudba“. Vnímal jsem inscenaci jako obraz hledání postpubertální dívky, která neví, co chce a vychutnává si svoji „rozervanost“, včetně prášků. Zase velké kvantum textu (který má představitelka na stojanu u mikrofonu), vyprávění o tom, kde jsem a co dělám. Tudíž dramatický tvar žádný, ani potenciální. Režisér (Tom Schneider) zřejmě počítal s tím, že děj bude suplovat rocková hudba, která se po úvodním ataku naštěstí ztiší, dokonce jsou i lyrické okamžiky. Dramatický děj ovšem nezastoupí; tvar připomíná spíše rozhlasovou hru prováděnou před publikem.