Čelákovické glosy (No. 24)
Komorní opera o Hrabalovi je první z řady Štědroňových divadelních kompozic o významných postavách české kultury, kterou jsem viděl, takže jsem se musel adaptovat na jeho způsob „vyprávění“.
Miloš Štědroň: Don Hrabal. FOTO archiv NdB
Už expozice byla pro mě poněkud šokující až bizarní: postupné skládání výpovědi z opakovaných slov – víc opakování než u Janáčka a jakoby méně logické. Hned úvodní duet Matky (Lenka Šmídová) a Hrabalovy ženy Pipsi (Jana Sýkorová) staví na tomto principu vzájemného doplňování. Spisovatelova osoba i osobnost se tak ukazují jako by ze dvou stran: obě ženy ho vidí vlastně stejně, jen každá z jiného úhlu. Divák je postupně vtahován do děje, přestává sledovat, jak je co uděláno, a vnímá „vyprávění o spisovatelově duši“.
Roman Janál (Hrabal) je prakticky pořád na scéně. FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Kromě výborně napsaného a zkonstruovaného libreta k tomu přispívá i hudba. Počáteční dojem, že půjde o možná sofistikovanější muzikál s názvuky minimalismu i vtíravými melodiemi se brzy změní: jde sice o posluchačsky vstřícnou, ovšem vokálně náročnou polystylovou partituru velmi dobře souznějící s dějem, podporující a podtrhující jeho proměny. Hudba je v nejlepším smyslu slova divadelní, bez jevištní složky by asi nebyla tak působivá.
Lenka Šmídová v roli spisovatelovy matky doslova zazářila. FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Roman Janál (Hrabal) je prakticky pořád (skoro půldruhé hodiny bez pauzy) na scéně. Je perfektní po vokální i herecké stránce. Rovnocenný je výkon Lenky Šmídové (spisovatelova matka), i když je její part kratší. V poslední době méně obsazovaná pěvkyně nejen potvrdila svoje velké vokální i herecké schopnosti, ale doslova zazářila: vykreslila měšťáckou paničku, ponořenou do světa svých ochotnických aktivit (Maryša, Lucerna…), která nechává synovi volnost a probudí se k vychovatelským zákrokům až ve chvíli, kdy student H. propadá prakticky ze všech předmětů, musí opakovat kvartu a dospěje k názoru, že maturitu nepotřebuje. (Nakonec vystuduje práva – tento úspěch podtrhne několikeré opakované „předčítání“ textu doktorského diplomu.) Třetí postavu, epizodní, označenou jako Múza (spíše ale novinářka), vytvořila Yukiko Kinjo.
Významná role připadá sboru. FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Významná role připadá sboru, jehož ženská část představuje spisovatelovy kočky-ctitelky a který je také komentátorem. Stejně jako sólisté, byl i sbor perfektně hudebně připraven (sbormistr Pavel Vaněk), suverénně zvládal i taneční aktivity. Komorní soubor hrál pod vedením dirigenta Jana Chalupeckého precizně, přičinil se o sjednocení všech stylových rovin do působivého tvaru. Nutné ozvučení hudební složky bylo decentní, bohužel jméno zvukaře zůstalo utajeno.
Režisérka Linda Keprtová, jejíž předchozí inscenace nebyly příliš zdařilé (řečeno eufemicky), se tentokrát předvedla v nejlepším světle. Postavy pod jejím vedením naplnily scénu (vlastně holý prostor, trochu mi chyběla nemocniční postel anosovaná ve visuálu) bohatým životem. Individualizovala také sbor. V jejím konceptu, který všichni přijali a rozvíjeli, nechyběla i lehká stopa ironie. Skutečně dobrá práce – služba dílu!
Národní divadlo Praha – Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal. Hudební nastudování a dirigent Jan Chalupecký, sbormistr Pavel Vaněk, režie Linda Keprtová, scéna Martin Černý, kostýmy Tomáš Kypta, světelný design Daniel Tesař. Světová premiéra 14. prosince 2017 v Nové scéně Národního divadla Praha;
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 24)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
