Čelákovické glosy (No. 26)
Hlediště potemní, v orchestru se objeví dirigent, zvedne ruce, začne předehra – a je to tam (ano, přímo …). Po rozkvedlaném začátku orchestr uhání a žene se dál, jako závodníci v cílové rovince – ale opera přece teprv začíná!
W. A. Mozart: Figarova svatba (dirigent Enrico Dovico, režie Magdalena Švecová). FOTO archiv ND
Nehratelná tempa volí dirigent i později. Smyčce znějí chlupatě „díky“ individuální intonaci houslistů. Postupně se intonační labilita stane normou také na jevišti, navíc o stylovosti a vokální kultuře nemůže být řeč.
Na scéně se hraje cosi jako „moc veselá komedie v chudé komerční televizi“. Tak třeba při Figarově árii o tom, jak naučí hraběte tancovat, když nedá ruce pryč od Zuzany, drnká zpěvák na pušku jako na kytaru a stojí pod parohy, aby bylo všecko jasné. Proč ale hraběnka lká nad ztracenou láskou (Porgi amor) ve vaně, jsem nepochopil.
Opera se odehrává pravděpodobně ve skleníku, kde hrabě chová jako domácí mazlíčky pávy, skoro opravdové, kteří se pohybují na zemi po drátech a z jejichž peří má hraběnka vějíř, osvětlující jí tvář. Protože se musí pořád něco dít, je na jevišti pět služebných, které různě mrckují (celou inscenaci lze pozitivně klasifikovat tímto „odborným termínem“), ale také manipulují s panely a jsou i jinak užitečné jako jevištní techničky. Poněvadž je ale nutno scénu více přestavět (skleník se samozřejmě nebourá), zatahuje se mezi akty opona.
Stavovské divadlo chce být považováno za symbol mozartovského kultu v Praze… FOTO PATRIK BORECKÝ
V obou malých přestávkách se o rozptýlení zase stará buď skupinka postav před oponou naznačující drastickou pantomimou další děj, nebo volající z různých míst potemnělého hlediště „madre, padre“, abychom věděli, že dojde k odhalení Figarových rodičů. Skutečná velká pauza je jen jedna, uprostřed; během ní se lze pobavit pozorováním neinscenovaných VIPáků bývalých i nynějších.
Zřejmě komickým prvkem má být zdvojení postavy Cherubina skutečným mladým mužem, který bohužel není jen statistou v převlékací scéně, ale i jednou „zazpívá“, a to je opravdu sranda.
Stavovské divadlo chce být považováno za symbol mozartovského kultu v Praze, dnes ovšem funguje spíše jako turistická atrakce. Nová inscenace Figarovy svatby jistě zvýší její přitažlivost!
Národní divadlo (Stavovské divadlo), Praha – W. A. Mozart: Figarova svatba (Le nozze di Figaro). Dirigent Enrico Dovico, režie Magdalena Švecová, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Kateřina Štefková, choreografie Olga Kyndlová. Premiéra 1. února 2018.
///
Více na i-DN:
Kritické teze Josefa Hermana (No. 3/2018)
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 26)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
