Divadelní noviny > Blogy

Čelákovické glosy (No. 27)

Soubor Státní opery vystoupil 1. března zase v hale Forum – opravdu nelze najít koncertní sál, který má aspoň nějakou akustiku??

Tentokrát zazněla další opera z dramaturgické řady „poklady Neues Deutsches Theater“. V letech 1887 – 95 byl kapelníkem pražské německé opery Emil Nikolaus von Reznicek a ředitel divadla Angelo Neumann ho tehdy zavázal ke zkomponování tří oper. První z nich byla právě Donna Diana – na německý překlad španělské komedie o dobývání „pyšné princezny“, s turnaji a maškarními plesy.

Skladatel už volbou této látky vyhověl dobové poptávce po lehkých komických operách (s počestným námětem), které potřebovala divadla jako kontrast k Wagnerovi a veristům, produkci, jež na sklonku 19. století ovládala repertoár. Reznicek se strefil perfektně nejen pokud jde o libreto, ale i hudebně: u Wagnera se poučil o způsobu stylizace vokálních partů, z operety použil valčíky a další tance a všechno spojil blyštivou instrumentací. (Akorát ty melodie jsou zapomenutelné…) Scénická realizace ve své době jistě oplývala bohatými kostýmy, zvláště dam – úspěch byl tak zaručen.

Novodobé koncertní provedení opery nebylo nijak oslnivé. V porovnání s loňským listopadovým koncertem (Beethoven, Berg, Wagner) byl výkon orchestru Státní opery o několik tříd níže. Brilantně stylizované orchestrální party byly sice technicky spolehlivě zahrány, zvuku ale chyběl lesk a širší dynamické spektrum. Pokus o jisté perlení byl slyšet jen z populární předehry, v dalším se z „provozně“ hraného celku pozitivně vymykala houslová a violoncellová sóla.

Ve zbytečném českém a německém úvodním slově jsme se dověděli, že v Praze je chřipka a prakticky všichni zpěváci jsou nemocní, jeden dokonce natolik, že vůbec nevystoupí (Roman Vocel – nikdo ho nenahradil). Výkony by ale asi nebyly o tolik jiné, kdyby byli všichni zdrávi: Alexandra Lubchansky (Donna Diana) má dosti velké vibrato, jež je její jediný výrazový prostředek, Charles Kim (Don Cesar, její nápadník a nakonec manžel) zpíval po všech stránkách nevyrovnaně, Zdeněk Plech (Don Diego, Dianin otec) zněl sice dosti dunivě, svým hlasovým fondem ale aspoň dokázal obsáhnout neakustický prostor haly. Ensemblová modlitba všech sólistů a capella byla jako plavba v neznámých vodách, která jen zázrakem skončila možná v cíli – ve skutečnosti na odklepání.  Jediný kvalitní vokální výkon podal Miguelangelo Cavalcanti (dvorní šašek Perin, vlastně hlavní hybatel děje). V jeho výkonu byla slyšitelná snaha o modelaci postavy, zaujal také v písních s doprovodem mandoliny.

Donna Diana byla uvedena ve výrazně zkrácené verzi (není známo, zda jen kvůli absenci Romana Vocela – měl zpívat Dona Gastona), ani to však nepomohlo k lepšímu celkovému dojmu. Večer byl přehlídkou zbytečně vynaložené práce na právem zapomenutou operu.

Národní divadlo / Státní opera, Praha – Emil Nikolaus Joseph von Reznicek: Donna Diana. Orchestr a sbor Státní opery, sbormistr Adolf Melichar, dirigent Andreas Sebastian Weiser. Koncertní provedení 1. března 2018, Forum Karlín.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 6. března 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 27)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ