Divadelní noviny > Blogy

Čelákovické glosy (No. 35)

Česká vlastenecká opera hrdě prezentující prapočátky státu, jehož novodobých sto let oslavujeme (i když v původní podobě už od roku 1993 neexistuje), Libuše nejenže měla německé libreto (do češtiny přeložené), ale také předchozí literární zpracování této látky je německé. (Asociace: Hubert Gordon Schauer v roce 1886, tedy už po vzniku Smetanovy opery, rozvažoval, zda se má český národ etablovat jako samostatný či rozvíjet v rámci německého….) Dalším významným rysem této národní opery je fakt, že výrazně využívá „poznatků“ zachycených v Rukopise zelenohorském, dnes uznaném falsu.

K připomenutí těchto stále ještě raději zamlčovaných skutečností mě vede tvar nejnovější inscenace díla. Režisér Jan Burian, ředitel Národního divadla, zřejmě vyšel ze známého Smetanova dopisu dirigentu Adolfu Čechovi, v němž charakterizuje Libuši jako „slavné tableau“. Ovšem pominul druhou část citátu specifikující tuto operu jako „hudebně-dramatické uživotnění“.

Takový byl můj zážitek z přemíry živých obrazů (občas rozpohybovaných jízdou na pohyblivém chodníku) a často prorocky vzepjatých paží (nejen Libušiných). Možná měla život vnést ilustrativní choreografie (pracující ženci i Přemyslova čeleď)… Vnímal jsem tyto akce spíše jako karikaturu. Tak ostatně mohla dnešnímu divákovi připadat celá vizuální složka, většinou se odehrávající v gigantickém zlatém obrazovém rámu (kolem sebe jsem občas zaslechl utajené pochechtnutí – doklad proměněného vnímání děl podobného rodu). Skladatel a libretista (i překladatel) ovšem napsali vážné slavnostní dílo, vrcholící proslulým Libušiným proroctvím. (Jeho výtvarný doprovod se kupodivu omezil na abstraktní dekorativní ornamenty, „realistických obrazů“ už bylo v inscenaci asi dost.)

Nejen jevištní, ale ani hudební interpretace Smetanovy opery není jednoduchá. Dirigent Kyzlink zdůraznil zásadní odlišení lyrického druhého dějství od krajních aktů – v nich dal zaznít v masivní pastóznosti monumentalitě Smetanovy hudby, často budované na principu prolongované harmonické kadence. Vzniklo tak pro pěvce ne vždy přátelské prostředí.

Nejlépe, zcela suverénně, si s hutným zvukem orchestru poradil Adam Plachetka (Přemysl), také díky svému objemnému a barevnému hlasu. Hůře na tom byla Dana Burešová obsazená do role Libuše rozhodně mimo obor – její hlas není dramatický soprán; nicméně snažila se, seč mohla. Maria Kobielska byla respektovatelnou Krasavou. Výkony pánských sólistů byly také na této úrovni – z nich nejvíce vynikli Roman Janál (Radovan) a František Zahradníček (Chrudoš).

Scénický tvar především neevokoval povznesené a hluboké zážitky, které chtěl Smetana svým dílem vyvolat – mně spíše vyprovokoval k těmto kacířským glosám.

///

Národní divadlo, Praha – Bedřich Smetana: Libuše. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jan Burian, režijní a pohybová spolupráce Petr Zuska, scéna Danie Dvořák, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 14. září 2018 v Národním divadle, Praha.

…

Medové antidotum

K regeneraci po páteční premiéře mi výrazně pomohlo sobotní Patnácté medové odpoledne v Zadní Třebani. Tuto úžasnou kombinaci včelařství a hudby organizuje v místním kulturním domě včelař a fagotista Luboš Fait, pořádají jí ZO Českého svazu včelařů Liteň a komorní soubor Harmonia Mozartiana Pragensis.

Fagoty, zvláště pak kontrafagoty a včely mají společné bzučení a bručení, proto patří k sobě! Letos vystoupilo na slavnostním zahájení čtrnáct evropských kontrafagotistů. Zahráli Dvořákův Slovanský tanec č. 8, pochod Johna Williamse, tradicionál Bienvenue au Cirque a směs hudby k televizním pohádkám. Navázal Třebasbor, který za doprovodu kontrafagotů přednesl dva oblíbené hity od kontrafagotisty Václava Fürbacha (Depresivní včela a Kanalizační – to je óda na vybudování místní kanalizace). Společně s Canto Corso zazpívali ještě pásmo písní. Vystoupilo také dechové trio žáků ZUŠ Čelákovice (vyškolené Lubošem Faitem). Odpoledne ukončilo vystoupení souboru Harmonia Mozartiana (Franz Antonin Hoffmeister, směs z Mozartovy Figarovy svatby v dobové úpravě Jana Nepomuka Venta – zvláště tahle hudba mi pomohla v regeneraci – a Weberův pochod).

Včelařskou část reprezentoval nejen Martin Kobliha, který hovořil o nových trendech, jež sám zkouší v rodinném včelařštví, ale i různé dobroty využívající med, především dezerty a perníčky včelky Věrky alias Věry Těžké. Návštěvníci mohli pozorovat i včely v proskleném úlu, ochutnat různé druhy medoviny, zakoupit med a další výrobky z něho, nahlédnout do své budoucnosti (věštil ji z karet i jiných pomůcek Julius Hůlek) nebo jen tak zažívat jedinečnou atmosféru, kterou vždy vyvolává celá akce pořádaná pro radost.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 23. září 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 35)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ