Čelákovické glosy (No. 36)
Beethoven napsal svoji jedinou operu Fidelio inspirován ideály francouzské revoluce; na jejím definitivním tvaru pracoval od prvního provedení v roce 1804 s přestávkami celých deset let. Heroickou látku, jež vřazuje dílo mezi opery o záchraně (Rettungsoper), komponoval jako zpěvohru s mluvenými dialogy (singspiel) – psal ji totiž pro Theater an der Wien, kde se provozovala taková díla.
Hlavní hrdinka Leonora se v přestrojení za chlapce (říká si Fidelio, věrný) stane pomocnicí v žaláři, kde je tajně uvězněn její manžel Florestan a svojí odvahou ho zachrání před smrtí (v české hudbě má podobný námět Smetanův Dalibor). Jako čerstvá novinka byla Beethovenova opera provedena roku 1814 v Praze, takže do Stavovského divadla, kde měla nyní premiéru v nastudování souboru Státní opery, patří.
Bulharsko-německá režisérka Vera Nemirova přesadila děj do současnosti. Foto ND
Bulharsko-německá režisérka Vera Nemirova přesadila děj do současnosti. V předehře předvedla, jak se z Leonory s batůžkem stane Fidelio, včetně stažení prsů rudou stuhou. Pak odchází pracovat do věznice zobrazené jako prostor obehnaný „kovovými“ stěnami, brutálně osvětlovaný také zářivkami shora. V prvním dějství je uprostřed jeviště kuchyňský bílý stůl a čtyři židle, chystá se svačinka. Pán domu, žalářník Rocco, je postarší údržbář v montérkách, kterému rozhodně věříme árii o tom, že mladí lidé potřebují do začátku peníze – nějaké má a chce je dát své dceři Marzellině. Žalářníkem je asi hlavně proto, že to je rozhodně lehčí práce než řemeslo. Ostatně má pomocníka Jaquina a přijme dalšího, Fidelia/Leonoru. Na její přímluvu vypustí vězně na vzduch a slunce: vystupují ze zadního prostoru, ukládají svoje nuzné svršky a boty na předscénu a jsou jen v prádle a dekách. To je zhruba všechno, čím se režisérka prezentuje v prvním dějství; nechává sólistům klid a prostor, jejich akce se omezuje maximálně na přemisťování židlí.
Akce provokuje k uvažování, zda Florestan nebyl uvězněn za podvratnou literární aktivitu. Foto ND
Ve druhém aktu, který je už dramatičtější, se více režíruje – ne vždy ku prospěchu věci. Florestan má v kobce hromadu papírů (možná zbytek kartotéky, kterou se snažil Pizarro zničit před příjezdem ministra), během předehry se v nich přehrabuje, najde cosi důležitého, co napřed zmačká, pak uhlazuje a schovává. Současně tato akce provokuje k uvažování, zda nebyl uvězněn za podvratnou literární aktivitu – snad odkaz k nedávné historii. Proč ale jsou Florestan a Leonora při velkém duetu-shledání vzdáleni od sebe přes diagonálu celé scény, ačkoli zpívají, že se objímají ? Podobně nelogický je závěr, kdy má Leonora uvolnit vězni pouta, která zřetelně nemá.
Závěrečná apotheosa je inscenována jako obnovení manželství, skoro svatba Leonory a Florestana. Foto ND
Závěrečná apotheosa je inscenována jako obnovení manželství, skoro svatba Leonory a Florestana. Slavnosti se účastní honorace, na jevišti i v proscéniových ložích (tam se šampaňským); přijeli s ministrem, který v krémovém flaušáku vypadá doslova jako libový frajer (může evokovat bývalou hlavu českého státu). Signál jeho příjezdu zatroubí do půl těla nahý trumpetista (Luděk Kinkal) s rudou šerpou přes prsa (jakou se vázala Leonora při změně genderu), který vyjede z propadla – publikum místy dusí smích. Chtělo se mi odměnit ten nápad potleskem. Zloduch a tyran Pizarro není uvězněn, ale nepozorován utíká (asi analogie k dnešním „trestům“ prominentů).
V hudební rovině byl především zdůrazněn heroismus. Foto ND
V hudební rovině inscenace byl především zdůrazněn heroismus. Orchestr zněl symfonicky a nezřídka bez velkého ohledu na pěvce a jejich možnosti, zvláště v případě Felicitas Fuchs v roli Marzelline, jejímuž hlasu chyběla průrazná střední poloha. Z převážně německo-rakouského souboru sólistů výrazně vynikl Daniel Frank (Florestan, ze Švédska), výrazným, až jednostrunným padouchem byl Sebastian Holecek (Pizarro). Z menšiny domácích rozhodně přesvědčil Josef Moravec (Jaquino); Oleg Korotkov (Rocco) mluvil prózu velmi pěvecky, jeho vokální projev se vyznačoval jakoby umělým zabarvením. Pěvecké i herecké nároky hlavní postavy Leonory suverénně zvládla Melanie Diener.
Nová inscenace Fidelia zaujme svým scénickým tvarem – někdy sporným, rozhodně však ze dvou premiér Národního divadla posledních čtrnácti dnů (viz Čelákovické glosy /No. 35/) lepším. Také proto, že vede k rozvažování nejen o látce, ale i širších problémech. Určitě bude positivním přínosem do repertoáru a vítaným doplňkem Mozartů ve Stavovském divadle.
Národní divadlo, Praha – Ludwig van Beethoven: Fidelio. Dirigent Andreas Sebastian Weiser, režie Vera Nemirova, scéna a kostýmy Ulrike Kunze, světla Ivo Dankovič, sbormistr Adolf Melichar; sbor a orchestr Státní opery. Premiéra 22. září 2018 ve Stavovském divadle, Praha.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 36)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
