Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Čelákovické glosy (No. 42)

Závěr Pražského divadelního festivalu německého jazyka otevřel poslech rozhlasové hry Wernera Fritsche Shakespearova lebka v pražském Planetáriu 29. 11. Ve Stavovském divadle jej poté 1. 12. definitivně zakončilo představení Shakespearova Richarda III. v provedení berlínské Schaubühne am Lehniner Platz a režii Thomase Ostermeiera.

Hra Shakespearova lebka vznikla pro Český rozhlas, který ji natočil a vysílal už v roce 2016. V německém originále se jmenovala In Fausts Faust/Ve Faustově pěsti, název překladatele Petra Štědroně však její podstatu rozhodně vystihuje lépe. Ve fantaskním zvukovém světě defilují duchové Shakespearových postav: lorda i lady Macbethových, Hamleta i Ofélie, Shylocka, Antonia, Titanie i Oberona, obou hrobníků z Hamleta, Kalibana; jako „skutečné postavy“ vystupují Prospero a Puk a promlouvá také Shakespearova lebka či Faust.

Režisér Aleš Vrzák vytvořil ve spolupráci s Janem Trojanem (hudba a hudební spolupráce) přízračný svět v prostorovém zvuku 5.1, v němž se dramatické postavy snaží prostřednictvím typických úryvků ze svých textů přiblížit podstatným existenciálním otázkám. V kondenzovaném tvaru tak posluchač dostává jakýsi digest ze Shakespearových dramat. Rozhlasový záznam provázela a posilovala projekce hvězdné oblohy a planet, vzdalujících se i padajících do kruhového auditoria, s takřka apokalyptickou sochou – soustavou kamer uprostřed. Rozhodně mimořádný zážitek!

Festival zakončilo ve Stavovském divadle 1. 12. představení Shakespearova Richarda III. v provedení berlínské Schaubühne am Lehniner Platz. Inscenace režiséra Thomase Ostermeiera prezentuje text, poprvé hraný v roce 1592, jako zcela aktuální příběh ze současné politiky, obzvláště té české. Dnes se snad jen o něco méně vraždí, techniky a prostředky k získávání a upevnění moci jsou však rozhodně stejné. Toto mrazivé vyznění není dáno jen lokalizací děje v neurčité současnosti (kostýmy), ale především tím, co se odehrává v replice shakespearovského divadla, vybavené navíc žebříky a tyčemi, po nichž lze sjíždět dolů, a pískovou arénou v popředí.

Richardův úvodní monolog nahrazují titulky, s až novinářskou stručností informující o právě skončené válce růží. Poté vybuchne gejzír večírků a oslav, provázených hlasitou rockovou hudbou, kterých se hlavní hrdina neúčastní, neb ho čeká jeho vlastní bitva o absolutní moc. Podaří se mu to, ale jen nakrátko – jeho konec je nanejvýš potupný: v závěrečném boji s neviditelnými stíny podlehne a zahyne, za nohu vytažen do výšky.

Ostermeier má k dispozici prvotřídní herce, kteří spoluvytvářejí jeho koncepci. Richard v podání Larse Eidingera není démonicky temný padouch, svými intrikami a jejich naplněním se zřetelně baví. To nejpodstatnější, nejniternější ze svých monologů říká do zavěšeného mikrofonu, k němuž je připojena i miniaturní kamera, zabírající ve vypjatých stavech jeho tvář, promítanou na horizont. Některé klíčové pasáže opakuje herec v anglickém originále. Mimořádné jsou také jeho fyzické výkony. Při svádění lady Anny nad rakví jejího muže podtrhuje drastickou stránku scény Richardova naprostá nahota: herec odhalí svůj falešný látkový hrb a předvede se i s celou „výbavou“. Anna odmítne svého nápadníka zabít, jak jí nabízí, a odejde naopak za ním, aby se stala jeho ženou.

Kromě Richarda jsou sólově obsazeny rovněž role lady Anne (Jenny König), Buckinghama (Moritz Gottwald) a Alžběty (Eva Meckbach); ostatní herci vytvářejí vždy několik postav. Dramaticky silnější jsou výkony mužské části souboru – to je ostatně dáno samotným textem. Také královnu Margaretu, zahrnující všechny kletbami (nejvíce Richarda) a vlastně předpovídající další děj, hraje muž drsného altového hlasu (Robert Beyer). Dětské postavy (princ z Walesu a York) jsou loutky v životní velikosti, mluvené herci (Christoph Gawenda a Laurenz Laufenberg).

Německé herectví je až naturalisticky apelativní: například Clarence, zabitý ve spánku (další nahý), není podle Shakespeara utopen v sudu s vínem, ale umírá na scéně v záškubech, plivaje krev. V dramatikově vlasti se hraje naopak uměřeně, skoro civilně (National Theatre, Antonius a Kleopatra letos v říjnu), přesto však s velkou výrazovou silou.

Skoro tříhodinová Ostermeierova inscenace nedá divákovi vydechnout, natož aby si uvědomil nějaký diskomfort daný absencí přestávky. Právě naopak je doslova přikován k sedadlu a přesto, že třeba příběh zná, sleduje jeho vývoj s napětím. Když později odchází z divadla kolem zadního vchodu, může zaznamenat kontejner, do něhož vysypávají kolečka písku, zbroceného také Clarencovou „krví“.

Schaubühne, Berlín – William Shakespeare: Richard III. Režie: Thomas Ostermeier, scéna: Jan Pappelbaum, kostýmy: Florence von Gerkan a Ralf Tristan Sczesny, hudba: Nils Ostendorf, video: Sébastien Dupouey, dramaturgie: Florian Borchmeyer, světlo: Erich Schneider, loutky: Ingo Mewes, Karin Tiefensee, loutková spolupráce: Susanne Claus, Dorothee Metz, choreografie: René Lay. Hrají: Lars Eidinger, Moritz Gottwald, Eva Meckbach, Jenny König, Sebastian Schwarz / David Ruland, Robert Beyer, Thomas Bading, Christoph Gawenda, Laurenz Laufenberg, Thomas Witte. Premiéra 7. 2. 2015. Psáno z představení 1. 12. 2018 ve Stavovském divadle v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

///

Více na i-DN:

PDFNJ

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 4. prosince 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 42)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ