Čelákovické glosy (No. 46)
Dvořákova Rusalka se už dávno nehraje jako smutná pohádka, i když ji tak skladatel a zřejmě i libretista Jaroslav Kvapil asi napsali. O skrytém smyslu Andersenovy Malé mořské víly (jeden ze zdrojů příběhu) se lze dohadovat, s největší pravděpodobností se mu blíží až současní inscenátoři a možná ho i postihli. Příběh o dospívání a sexuálním probouzení mladé dívky – pojetí režiséra Davida Pountneyho (English National Opera, Londýn 1983) – je z dnešního pohledu vlastně již tradicionalistický, rozhodně v porovnání s inscenací Martina Kušeje (Bavorská státní opera Mnichov 2010, o inscenaci jsme psali zde). V jeho koncepci se prolíná současný všední svět, v němž je sex trochu skrytým, ale silným aspektem, s pohádkovými prvky.
V inscenaci Martina Kušeje je Rusalka (Kristine Opolais) místo v rybníce ponořena v akváriu, mezi skutečnými rybičkami. Foto Wilfried Hösl
Během předehry je exponováno prostředí příběhu a jeho dvě postavy: Vodník (podle kostýmu a chování asi údržbář, možná u vodovodů a kanalizací) žije s Ježibabou (obtloustlou alkoholičkou). Vrací se domů s nákupem (mj. si přinesl taky pytlík s akvarijními rybkami), relaxuje s cigaretou a plechovkou piva, zatímco Ježibaba si dělá náladu vínem přímo z lahve.
Vodní říše je v suterénu, pod „obytným prostorem“, se skutečnou vodou na podlaze: tady žije Rusalka i lesní žínky (kromě zpívajících jsou to i statující malé děti). Sem přijde Vodník-tatíček, aby sexuálně pošpásoval nejen s lesními žínkami, ale také s Rusalkou. Malým dětem (budoucím žínkám) přinesl pamlsky a hračky, aby si je naklonil pro pozdější hrátky. Rusalka, když posílá svůj roztoužený vzkaz Princi, neoslovuje měsíc na plátěném horizontu, ale bílou zářící lampu – kouli, kterou nakonec rozbije o zem. Podobná je i perzifláž rybníka: ve třetím aktu je Rusalka napůl zanořena v akváriu, mezi skutečnými rybičkami. Nepochybně kvůli sexuálně motivovanému výkladu je Kuchtík, prakticky vždy jevištně nevěrohodná kalhotková role, proměněn v Kuchtičku s culíky, se kterou si strýček hajný může pohrávat, aniž by byl nařčen z úchyláctví. Cizí kněžnu, kyprou slečnu, kostýmovanou a stylizovanou jako lepší děvku, dosti razantně „zpracovává“ Princ.
Jevištní realizace tohoto konceptu vyžaduje nejen zpívající sólisty, ale herce, ochotné prezentovat a využít svoji fýsis. V tom se Kušejova Rusalka blíží některým činoherním inscenacím, zvláště těm německým, které nezřídka uplatňují nahotu a sex. (Takový byl např. Shakespearův Macbeth v provedení souboru Schauspielhaus Düsseldorf, hraný na Pražském divadelním festivalu německého jazyka v roce 2006.)
Většinový český operní divák by Kušejův výklad Dvořákovy opery zřejmě zásadně odmítl; na jednoho mého známého, prakticky „operního analfabeta“, však působil zcela opačně. Poté, co jsem ho přemluvil, aby se na video podíval, mě jeho reakce skutečně udivila: jevištní stránku komentoval jen s mírným podivem, absolutně pozitivně přitom ohodnotil hudbu – je to bezva muzika, skoro tak dobrá, jako Stouni!
Bavorská státní opera, Mnichov – Antonín Dvořák, Jaroslav Kvapil: Rusalka. Hudební nastudování: Tomáš Hanus, režie: Martin Kušej, scéna: Martin Zehetgruber, kostýmy: Heidi Hackl, světelný design: Reinhard Traub, sbormistr: Sören Eckhoff, dramaturgie: Olaf A. Schmitt. Hrají: Klaus Florian Vogt, Nadia Krasteva, Kristine Opolais, Günther Groissböck, Janina Baechle, Ulrich Reß, Tara Erraught, Evgeniya Sotnikova, Angela Brower, Okka von der Damerau, John Chest, Bavorský státní orchestr a sbor Bavorské státní opery. Premiéra 23. 10. 2010 v Bavorské státní opeře. Psáno z televizního záznamu.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 46)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Dehner
Tatíček vodník (Günther Groissböck)
vyrostl v přesvědčivého Hundinga, jednoho z mála, na něhož se dalo v přenosu z MET 30. 3. i koukat!
31.03.2019 (15.13), , Trvalý odkaz komentáře,