Čelákovické glosy (No. 50)
Takřka po šedesáti letech pražské Národní divadlo opět nastudovalo Prokofjevovu operu Láska ke třem pomerančům. Příběh o hypochondrickém princi, který se může uzdravit jen svým smíchem, aby se pak vydal hledat pomeranče, skrývající krásné princezny, je převzat z komedie Carla Gozziho. Na podobě libreta se podílelo více autorů – nejvýznamnější jsou zásahy Vsevoloda Mejercholda, sovětského avantgardního divadelníka (popraveného roku 1940 prakticky na Stalinův rozkaz). Konečnou podobu dal textu sám skladatel; nakonec komponoval na francouzskou verzi, kterou zvolil proto, že psal na objednávku ředitele chicagské opery. Dílo vzniklo velmi rychle, od ledna do začátku října 1919.
Úvodní satiricky artikulovaný „svár“ zastánců komedie a tragédie je předveden soupeřením dvou sborových skupin v soudní síni (mezi nimi Eva Urbanová jako Fata Morgana). Foto Dasa Wharton
Děj i hudba jsou jakoby naplněním Mejercholdova požadavku život na scéně nikoli ukazovat, ale rozehrát. Úvodní satiricky artikulovaný „svár“ zastánců komedie a tragédie je předveden soupeřením dvou sborových skupin. Postavy vlastního děje, převzaté z typů commedia dell’arte, jsou charakterizovány příznačným Prokofjevovým neoklasickým hudebním jazykem, zvukově, rytmicky i harmonicky elegantně vyhroceným.
První polovina pražské inscenace se odehrává v soudní síni, vyzdobené obrazy, jež se (skrze video) proměňují a z jejich rámů také vystupují postavy. Sborové skupiny i Král jsou na pohyblivých tribunách (drobet hlučných – divadlo stále nemá „tichá“ kolečka?). Síň později zmizí tak, že se stěny vznesou nahoru (v pohádce se přece dějí zázraky!).
Kostýmy jsou řekněme postmoderní: Král vypadá jako britský soudce, skupiny zastánců komedie i tragédie mají současné unisex kostýmy i paruky (což podtrhuje ironické pojetí jejich proklamací, požadavků). Travestovaná Kuchařka-basista má přivěšeny tři plastové atrapy ňader (možná aluze ke třem pomerančům/princeznám?), v ruce místo obávané lžíce-zbraně stehenní kost a stejnou rekvizitu má i skupina Princových lékařů.
Významný podíl na dynamickém tvaru má skupina Losers Cirque Company, osm tanečníků-akrobatů, kteří provedou hru v karty a jsou také družinou ďábla Farfarella. Foto Dasa Wharton
Režisér a choreograf Radim Vizváry dobře cítil styl i hudbu a koncipoval inscenaci jako svého druhu revuální podívanou, s důrazem na rytmizovaný stylizovaný pohyb (především sboru); zvláště první polovina je vizuálně velmi bohatá. Významný podíl na dynamickém tvaru má skupina Losers Cirque Company, osm tanečníků-akrobatů, kteří provedou hru v karty a jsou také družinou ďábla Farfarella, jehož zpívající představitel Csaba Kotlár si s nimi v pohybových kreacích prakticky nezadá.
Scénický tvar rozhoduje o působivosti a srozumitelnosti poselství díla ve stejné míře, jako hudební provedení. Christopher Ward dirigoval střízlivě, s přehledem vedl pěvce i orchestr k samozřejmému zvládnutí náročné partitury. Z velkého kvanta účinkujících je nutno vyzdvihnout především Marii Fajtovou (půvabnou a líbezně zpívající princeznu Ninetku, se kterou nakonec Princ dojde štěstí); její intrikánský protějšek Clarice (a také princeznu Linetku) přesvědčivě vytvořila Andrea Tögel Kalivodová; diferencovaným vokálním projevem, odlišením hypochondrického a zdravého Prince zaujal Aleš Briscein. Zdeněk Plech byl ušlechtilý Král, ale málo dryáčnická Kuchařka, Jaroslav Březina se osvědčil jako Truffaldino, organizátor pokusů o Princovo uzdravení. Zpívalo se francouzsky, s dosti českou fonetikou.
Z velkého kvanta účinkujících je nutno vyzdvihnout především Marii Fajtovou – půvabnou a líbezně zpívající princeznu Ninetku, se kterou nakonec Princ Aleše Brisceina dojde štěstí. Foto Dasa Wharton
Inscenace by měla/mohla přitáhnout i nové operní publikum, premiéra (v rámci festivalu Pražské jaro) ovšem nebyla vyprodaná (snad problém marketingu?)…
Národní divadlo – Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům. Hudební nastudování a dirigent: Christopher Ward, režie a choreografie: Radim Vizváry, scéna: Boris Kudlička, kostýmy: Natalia Kitamikado, animace: Kateřina Karhánková, sbormistr: Martin Buchta, pohybová spolupráce: Marek Zelinka, dramaturgie: Ondřej Hučín. Účinkují: Zdeněk Plech / Jan Šťáva, Aleš Briscein / Martin Šrejma, Jaroslav Březina / Josef Moravec, Eva Urbanová / Eliška Weissová, Jan Hnyk / František Zahradníček, Veronika Hajnová / Andrea Tögel Kalivodová, Kateřina Jalovcová / Jana Sýkorová, Jana Sibera / Marie Fajtová, Artur Mateusz Garbas / Roman Janál, Jiří Brückler / Lukáš Zeman, Csaba Kotlár / Igor Loškár a další, Sbor a Orchestr Národního divadla a Losers Cirque Company. Psáno z premiéry 16. 5. 2019 v Národním divadle
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 50)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
