Čelákovické glosy (No. 51)
Zlato Rýna, prolog Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův, obsahuje prakticky všechny motivy (dějové i hudební), využité v následujících třech dílech, a proto by mohlo přitahovat dnešní publikum, které chce co nejvíce zážitků v co nejkratším čase. Navíc se na českých jevištích vyskytuje velmi zřídka, dvojí koncertní provedení by tedy mělo vyvolat velký zájem publika. Avšak navzdory sloganu Štefan Margita poprvé v ČR v roli Logeho se při druhém večeru velkou halu Fora Karlín nepodařilo naplnit.
Loge Štefana Margity byl přesvědčivý jak v hereckém náznaku, tak ve zpěvu – více kantabilní, jak už je dáno naturelem jeho hlasu. Foto ND
Nebyly to tamní neakustické podmínky, které způsobily katastrofální vyznění vstupní mystické plochy, postupného zrodu hudby z hlubokých fundamentů. Místo měkkého zvuku burácely žestě a akordické figurace smyčců v nich zanikaly (vlastně to bylo dobře, pro jejich přibližnost). Základní kontury byly sice v průběhu provedení rozpoznatelné (dílo totiž patří k „nezničitelným“), stejně tak se ovšem ukázala velmi provinční (řečeno velmi ohleduplně) úroveň orchestru SOP. Nutně se vynořila vzpomínka na velmi pozoruhodný výkon orchestru Národního divadla v celém Prstenu (dovezené inscenaci v podání mixu zahraničních i domácích pěvců), který na jaře roku 2005 dirigoval John Fiore.
Z orchestrální bramboračky se za notovými pulty vynořily tři půvabně zpívající Dcery Rýna, na které brzy zaútočil zlý Alberich, jehož vokální projev byl spíše melodicky fixovanou dramatickou deklamací (možná tak si představoval Wagner svoji kombinaci zpěvu a mluvy), provázenou až konvulzivní gestikou a mimikou. S minimem prostředků tak vytvořil Thomas Gazheli působivou postavu (jistě i proto, že nepotřeboval notový part). Obdobně přesvědčivý byl nejen v hereckém náznaku Loge Štefana Margity – ve zpěvu více kantabilní, jak už je dáno naturelem jeho hlasu. Egils Silins pojal Wotana jako generálního ředitele velké firmy, jistého, rozhodného a imponujícího po všech stránkách; Ursula Hesse von Steinen byla jako Fricka jeho reprezentativní partnerkou. V roli obra Fafnera zaskočil doslova na poslední chvíli Karl-Heinz Lehner – kdybych to nečetl v programu, nic bych nepoznal, tak byl perfektní! Z celkového pozitivního výkonu sólistů se bohužel negativně vymykala Maria Kobielska (Freia), už hlasově málo průrazná, nevýrazná…
Orchestr Státní opery dirigoval Andreas Sebastian Weiser. Foto ND
Produkce byla označena jako koncertní provedení, přinejmenším dva sólisté (Gazheli, Margita) však k vytvoření postav využívali hereckých prostředků. Právě proto mi vadil značný rozptyl v pánských úborech (frak nebo smoking s košilí rozepnutou u krku či quasi revoluční sako ke krku). Rozhodně by nebyl problém sjednotit vizuální stránu a obléct všechny sólisty do kostýmů z fundusu… Díky výkonu sólistů však provedení přineslo velký zážitek, ačkoli mohl být větší.
Národní divadlo, Praha – Richard Wagner: Zlato Rýna. Hudební nastudování a dirigent: Andreas Sebastian Weiser, světelný design: Pavel Dautovský, dramaturgie: Jitka Slavíková. Účinkují: Egils Silins, Thomas Gazheli, Štefan Margita, Arnold Bezuyen ad. a Orchestr Státní opery. Psáno z provedení 26. 5. 2019 ve Foru Karlín.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 51)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
