Divadelní noviny > Blogy

Čelákovické glosy (No. 52)

Zážitek z představení má jistě v divákovi doznívat – ne však tak, aby klopotně přemýšlel „proč zrovna tohle a takhle?“ Z posledního Dalibora v ND jsem odcházel právě s takovými palčivými otázkami.

Nejprve, při sledování představení, jsem se domníval, že režisér a výtvarník přečetli režijní knihu Roberta Poláka z roku 1900 a pouze „přeložili“ jeho koncept (který měl kořeny v simplifikovaném chápání principů meiningenského divadla) do dnešních prostředků. Po dalším uvažování, už doma, mi bleskl hlavou nápad – „co když se pokusili transponovat příběh do dnes oblíbeného žánru počítačové hry?“ Začínám se přiklánět k této variantě – jinak bych musel souhlasit s názorem renomovaného rakouského kritika (Dr. Gürtelschmied z Die Presse), že jde o parodii. Jsem přesvědčen, že něco takového by si bývalý ředitel s režisérem Národního divadla na první státní scéně nedovolili!

Pro počítačovou hru svědčí například šestice pitoreskních zbrojnošů v kompletním brnění, kteří se pohybují jako roboti, v klíčových okamžicích jim mezi nohama tryská ze země kouř (když ovšem sejmou helmy a manipulují se scénickými prvky, jsou velmi hbití); ve scénovaném úvodu se jich Jitka dost bojí. Také nástup krále Vladislava v prvním aktu, který se s trůnem snese z provaziště, poukazuje k tomuto oblíbenému žánru. Možná odtamtud je i lascívní večerní koupel skoro nahého krále, jež dává árii Krásný to cíl, zpívané v lázni, opravdu hodně dvojsmyslné vyznění. Kromě šesti lazebnic Vladislava na závěr masírují i soudci – to už neumím vysvětlit. Král je prostě zhýralý zloduch – počítačová hra, pokud se nemýlím, potřebuje takový typ. Zřejmě jakýsi závistník komentoval konec koupací scény (král vystoupí z lázně a zahalí se trochu do prostěradla s českým lvem) výkřikem fuj. Adam Plachetka uplatnil nejen hlas, ale i svoji impozantní postavu. Milada má také svoji družinu šesti dívek, jako ona mají na šatech portrét jakéhosi vousatého „zlosyna“, asi Dalibora.

Ve vizuálním konceptu hraje i nádhera interiéru divadla – občas je osvěcován zlatý portál, u něhož sedí dvě harfenice v pozoruhodných kostýmech se zlatými věnci na hlavách. Zmínka o „zpyšnělé Praze“ je podtržena nasvícením prázdných reprezentativních lóží, primátorské i královsko-prezidentské.

Bizarní scénický tvar působil i na vnímání hudební stránky, také proto, že ne vše bylo perfektní – především výkon orchestru (nezřetelné vnitřní doprovodné figury, nesoulad se sborem za scénou). Sólisté naopak vesměs potěšili: samozřejmě Adam Plachetka jako král Vladislav, ale také Dana Burešová v roli Milady (zbavila se zbytečného násilného barvení hlasu; bohužel v závěru byla až brutální) i Michal Lehotský jako přiměřeně heroický Dalibor. Naopak Alžběta Poláčková (Jitka) dosahovala naivního výrazu umělým hlasovým timbrem, zvláště na začátku. Jiří Sulženko dobře vymodeloval žalářníka Beneše, i herecky. Také Budivoj Jiřího Brücklera byl ve vokálním projevu přesvědčivý, bohužel ho režie využívala od začátku jako „muže s mečem“ (který nakonec dosti směšným operáckým způsobem probodne Dalibora).

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že provedení vyzdvihlo slabší stránky díla (zvláště problematickou dramaturgii i jazykovou úroveň libreta). Po Prokofjevově Lásce ke třem pomerančům je tato produkce, která by měla být na několik let součástí kmenového repertoáru, nepochopitelným pádem do suterénu. Třeba ji budoucí norský šéf opery (proti němuž se sbor a někteří sólisté vymezili při děkovačce stužkami na kostýmech) nenápadně stáhne z repertoáru (podobně, jako to bylo se Zeyerovým Radúzem a Mahulenou v roce 1993). Jeho poměr k této premiéře bude, aspoň pro mě, cosi jako lakmusový papírek.

Národní divadlo, Praha – Bedřich Smetana:Dalibor. Opera o třech jednáních na německé libreto Josefa Wenziga, hráno v překladu Ervína Špindlera. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, dramaturgie Beno Blachut, pohybová spolupráce Alena Pešková. Sbor a Orchestr Národního divadla. Premiéra v historické budově Národního divadla 27. června 2019.

 

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 2. července 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 52)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ