Čelákovické glosy (No. 53)
Lolita je dnes už „user friendly“.
Látka svého času skandálního románu Lolita od Vladimíra Nabokova dnes, v době sociálních sítí, už spíše vyčichla, nicméně trochu dráždivosti přece jen zůstalo. Možná také proto ji zvolil Rodion Ščedrin jako předlohu pro svoji operu. Dílu by rozhodně prospěly razantnější škrty v libretu, jehož je autorem, nemusel by zhudebňovat tak velké množství textu (i když to zvládá dobře).
Ščedrin píše „vlídnou modernu“, eklektickou hudbu, často neoimpresionistickou, která dobře sleduje a podporuje proměny nálad i situací. Ve struktuře je rozhodující vokální složka, často koloraturně stylizovaná (hlavně v partii titulní hrdinky), orchestr dotváří celkový obraz dění. Tento přístup zůstává stále stejný a také proto byla druhá půle už místy zdlouhavá. Uživatelsky vstřícné dílo je určeno většinovému divákovi, kterého chce lehce a příjemně podráždit. V tomto ohledu je celkem rafinovaným tahem umístění produkce do zlatomodrého interiéru Stavovského divadla.
Režisérka Sláva Daubnerová jako by „vyhověla“ prostředí a inscenovala příběh v intimních sexuálních scénách velmi cudně (nikdo není ani do půl těla svlečený), „odvážněji“ působila metafora – akce s kropící hadicí, kterou hlavní hrdina spoutá Charlottu, matku Lolity. Dráždivým momentem bylo také několikeré vystoupení Lolitiny multiplikace: byly to dobře vybrané zpívající „nymfičky“ z Kühnova dětského sboru.
Kudličkova dobrá scéna, realistická stavba na točně, s automobily či jejich fragmenty (také i rozebíratelná – symbolická destrukce?), podpořila kontinuitu situací i vztahů mezi postavami. Vizuální atraktivitu obohatilo i funkční využití videa.
Premiéru zpívali velmi dobří ruští sólisté, kteří vytvořili i herecky působivé postavy. Svými výkony dominovali Pelageja Kurennaja (Lolita) a Petr Sokolov (Humbert), k pozitivnímu dojmu přispěli také Alexander Kravec v nesnadné úloze Quiltyho i Darja Rosickaja (Charlotte). Velmi dobře jim sekundovali domácí pěvci v epizodních rolích. Orchestr, v němž převládá komorní sazba (proto „vynikly“ smyčce v intonačně nesjednocených unisonech; dechy zněly vcelku dobře, barevně), dirigoval Sergej Neller.
Přes všechnu snahu byla premiéra přijata vlažně – možná, že publikum čekalo přece jen scénicky něco tvrdšího, vzhledem k námětu.
(Vnucuje se mi srovnání se Schnittkeho operou Život s idiotem, která kromě „dráždivých“ momentů obsahuje zřetelný politický podtext. Byl by to vhodnější titul do repertoáru Opery Národního divadla.)
Opera Národního divadla, Praha – Rodion Konstantinovič Ščedrin: Lolita. Dirigent Sergej Neller, režie Sláva Daubnerová, scéna Boris Kudlička, kostýmy Natalija Kitamikado, videoart Dominik Žižka a Jakub Gulyás, sbormistr Adolf Melichar, sbormistr Kühnova dětského sboru Petr Louženský; orchestr, sbor a balet Státní opery Praha, Kühnův dětský sbor. Premiéra 3. října 2019 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 53)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)