Divadelní noviny > Blogy Festivaly Zahraničí
Čelákovické glosy (No. 55)
Tanec v temnotách. Divadelní verze amerického filmu o slepnoucí emigrantce z Československa, která pracuje a dře do úmoru, aby našetřila peníze na operaci pro svého syna, ohroženého dědičnou slepotou.
Tanec v temnotách. Foto: archiv divadla.
Hrdinka s opravdu českým křestním jménem Selma, příjmením Ježek /vyslov Džešek/ vzpomíná na Československo, kde není nezaměstnanost (tohle jí později přitíží), má ráda americké muzikály (zkouší i v amatérském souboru, premiéru nakonec vzdá). Americký policista (ti ale mají být nejpoctivější na světě) jí ukradne našetřené peníze a když si je ona chce vzít nazpět a vystřelí po něm, prosí ji, aby ho opravdu zabila (možná se v něm probudilo svědomí). Poloslepé Selmě se to povede a za to ji potom odsoudí a pověsí (protože odmítne žádat o odklad popravy a nový proces – musela by totiž říct, že zavražděný ukradl peníze jí a ne naopak, jak tvrdí obžaloba).
Protože se tančí v temnotách, hraje se na temném jevišti, v popředí je pět televizních obrazovek, na nichž sledujeme přímý přenos hry (jeviště za obrazovkami je rozděleno na jednotlivé scenérie). Živě vidíme až závěr: soud, věznění a popravu.
Dojemný příběh, vymyšlený a zpracovaný tak přesvědčivě, že normálnímu divákovi jeden balíček kapesníků nestačí. Já jsem ovšem otrlý, takže jsem kus vnímal spíše cynicky a vychutnal si, jak působivě „nastavuje zrcadlo americkému způsobu života“.
///
Štěstí a pád krále Otakara
Karel Dobrý přijíždí na jeviště na bílém koni. Foto: archiv divadla.
Režisér Dušan D. Pařízek proměnil zásadním způsobem Grillparzerovo historické drama – je z něho trochu fraška, ale místy jde o skutečně vážné věci, jejichž povaha je stále stejná, bez ohledu na dobu děje: jsou to především lidské vztahy a všechno kolem nich, o tom inscenace vypovídá originálním textem.
Představení začíná nenápadným rozjezdem – dostavbou dekorace (vysoký laťový plot), plněním bazénku vodou, nenápadným příchodem některých herců.
Poté, co přiznaný nápověda (v první řadě parteru) vyloudí groteskní zatroubení – signál „král přichází“, Přemysl Otakar II. přijede na bílém valachovi. Svého koně má rád, odměňuje ho palmsky a také mu kartáčuje srst a čistí i kopyta. (Jedna z výjimek, kdy zvíře na jeviště patří, protože je funkční.) Představení se rozjíždí hrátkami s jazykem, řečí (to bude jeden z motivů) i současnými politickými narážkami (pro Rakušáky Ibiza, pro české publikum navíc Babiš).
Královnu Markétu Babenberskou, s níž se Přemysl Otakar právě rozvádí, hraje korpulentní muž s bradkou, asi proto, aby se podtrhl důvod rozchodu, totiž že nemůže králi dát dědice. Novou královu manželku, Kunhutu Uherskou, hraje Anja Herden, namaskovaná a kostýmovaná skoro jako cigánka, německy mluví s otevřenými maďarskými vokály. Rudolf Habsburský, který se stane německým císařem místo Přemysla, je Švýcar, a taková je i jeho Schwytzerditsch.
Bylo by možné vypočítávat jestě další Pařízkovy nápady (např. drobné obscenity), jimiž ozvláštňuje a nově interpretuje německou klasiku, rozhodující je výsledek – inscenace, v níž se neztrácejí původní intence, která promlouvá naléhavě svou mnohovrstevnatostí. Grillparzerovo drama se stává současným dílem, pojednávajícím o dnešních, živých problémech. Českého diváka trochu mrzí, že nemůže použít k jejich vyřešení divadelní krev tak, jako císař Rudolf Habsburský, který ji vylije na obnaženého českého krále Otakara jako znak jeho smrti.
(Jakpak by asi Pařízek přetvořil český národní mýtus, Libuši…)
///
Zimní slunovrat
Po skvělém Pařízkově Grillparzerovi absolutní propad. Uvězněný v řadě jsem cítil bezmoc velmi silně –
///
Identita Evropa
Identita Evropa. Thomas Beck z části Liebe Europa. Foto: Rebecca C. Schnyder
Řečí Evropy je překlad, její identitou je rozmanitost, mnohotvárnost – toto téma zaznívalo mnohojazyčně jako podcast před začátkem představení i po přestávce. Osm evropských autorů a autorek z různých zemí (mj. z Estonska, Rumunska a Chorvatska – kupodivu ne z ČR) napsalo na toto „zadání“ konkrétní lidské příběhy, bez tezovitosti (snad s výjimkou úvodního). Mluvilo a hrálo se o tom, co lidi opravdu trápí: imigranti – připrchlíci v Německu, problémy LBGT, nevědomá, zapíraná cigánská identita, touha po „malých válkách“ (osoba interpreta, německého herce jihoslovanského původu, dodává textu další, podstatný význam), vnímání historie DDR, rasová korektnost („může běloch hrát černocha“?).
Texty i interpretace nejsou a la these, ale přivádějí na scénu stylizované osudy a problémy Evropanů. V tom je významný přínos této produkce, po předchozích nešťastných lucemburských a lichtenštejnských představeních!
///
Farm Fatale
Neřekl bych, že je to sonda do našich svědomí (jak se píše v programu), ale spíše dlouhý kus s několika konci, ekologicky motivovaný, v němž chybělo už jen závěrečné zjevení blahoslavené Gréty.
Polní strašáci, kteří zbyli na Zemi, zdědili, převzali po lidech (ti skoro vymřeli) většinu jejich špatných, pro mě nepříjemných vlastností: hlasitou pop music, kterou umějí hrát, blbé otázky moderátorky v rádiu, jež provozují, naivní víru v obnovu života pomocí krásných vajíček atd.
Bylo obdivuhodné, jak herci ve zošklivujících maskách (a s elektronicky modifikovanými hlasy) byli schopni udržet pózu nehybně po delší dobu a vůbec věrohodně „zobrazovali“ strašáky. Plný sál tleskal dost dlouho, já jsem odešel, jen co se trochu rozsvítilo, div jsem nespadl na schodech.
(Kolega si stěžoval na smrad divadelního dýmu v ekologickém kuse.)
///
Více o PDFNJ na i-DN:
…
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 55)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
