Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Čelákovické glosy (No. 58)
Střípky z festivalu Opera 2020
Francesca da Rimini. Foto: Michaela Škvrňáková
Francesca da Rimini, Divadlo F. X. Šaldy Liberec (5. ledna 2020)
Režisérka Linda Keprtová (nevím proč velmi žádaná) vytvořila pro Rachmaninovovy operní aktovky vlastní vizuál, zastírající děj především první z oper. Obě díla jsou vlastně secesním pohledem na zvolené náměty – režie pominula toto stylové určení, místo, aby z něho vycházela.
Aktovka Francesca da Rimini podle jedné z epizod Danteho Božské komedie, začíná obrazem pekla, do něhož přicházejí duše – v této inscenaci je představují sboristé, každý se svým fetišem v ruce; zbavují se jich a také se svlékají, šaty si pověsí na háky, jež vyjedou nahoru jako v havířské šatně a převlékají se do šedých uniforem. Kde se ocitli? Prý v Terezíně…
Pěvec, ztělesňující Vergiliova ducha (u Bocaccia je průvodcem po infernu), vystupuje v novodobém zlatém obleku i stejném plášti, v ruce drží podobný šálek, z něhož blazeovaně usrkává imaginární tekutinu, Malatesta je mrzák o berlích, Francesca je krasavice mondénní apod. Publiku se ilustrativní blyštivý obraz velmi líbil.
Druhá aktovka, Lakomý rytíř, se hraje ve stejné dekoraci (během přestávky asi nezbouratelné), jen nevýrazně modifikované. Indeferentní prostředí, rozhodně ne středověký hrad, vyvolává temnou, dusnou náladu, ale srozumitelnost děje neovlivňuje, také proto, že jde o nadčasové téma, peníze – nicméně i na této opeře ulpívá stigma z inscenace předchozího díla.
Pokud jde o hudební složku, orchestr hrál hřmotně (dirigent Martin Doubravský), zpěváci proto museli trochu křičet. Publiku se ovšem provedení líbilo, úspěch byl velký.
(Inscenace získala Cenu kritiků – Libušku. No comment.)
Fidelio, SOP (28. ledna 2020)
Jakoby osvěžená inscenace z roku 2018, přenesená ze Stavovského divadla (tam měla v září toho roku premiéru), tentokrát provedená na sotva provozní úrovni. (Technický problém při pohybu dekorace vzhůru byl už za hranou!)
Do titulní role byla obsazena Erika Margareta Sunnegardh, zřejmě první akvisice ze Skandinávie, nepochybně výsledek práce nového šéfa opery (budeme muset zvládnout psaní tečky/kroužku nad písmenem a, v jejím příjmení a zřejmě i v dalších podobných jménech). Je to už starší paní Leonora, při bandážování prsou si nemůže svlíct košili, takže se obvazuje přes spodničku; trochu komické. Nejen proto působilo provedení, hudebně celkem bez problémů, jako pimprlové divadlo.
Halasně inzerované obrazovky s titulky brzy přestaly fungovat, taky velký displej nad scénou občas jenom zablikal; před koncem 1. dějství se systém chytl, ale jen na velkém displeji. Holt jsme v Čechách, v původním Neues Deutsches Theater by se to asi nestalo.
(Ceny v bufetu, jakoby střižené na míru bohatým zakladatelům budovy, ovšem fungují spolehlivě!)
Příhody lišky Bystroušky. Foto: Marek Olbrzymek
Příhody Lišky Bystroušky, ND Brno (10. února 2020)
Příhody Lišky Bystroušky, bývají, protože v díle vystupují zvířátka, považovány za operu pro celou rodinu, děti byly v divadle i toho večera. (Podobné je to i s Rusalkou, je to přece dojemná pohádka o lásce, žádná alegorie o dospívání dívky, jak to vykládají cizáci!)
Bůhvíproč zvolila režie jako rámec a místo děje Příhod sál brněnského dětského domova Dagmar, u jehož vzniku byl autor libreta Rudolf Těsnohlídek. Názorné zobrazení prostředí domova znamená, že po scéně prakticky neustále pobíhá spousta dětí s pohyblivými hračkami. Jejich rej začíná už před prvními tóny předehry a pokračuje se stejnou intenzitou, což zvukově dost ruší.
Další rovinou akcí je až realisticky přesvědčivé zobrazení všedního života: například revírníkova žena (se šedivou parukou vypadá spíš jako Frantíkova babička!) „smaží na opravdovém sporáku“ palačinky, které její obézní synek hltá.
Nevadilo by tolik, že slepice nemají kurník, ale vyhřeznou zpod podia – horší je, že do děr, které vzniknou protržením papírů pod stupni, se musejí uchýlit na svoji milostnou noc lišák s liškou. Během této scény se uplatní i metafora: revírník se ženou zůstali „němí“ na scéně, liščímu mileneckému páru vezmou obličejové masky a pohrávají si s nimi; tak zřejmě naznačí pokus obnovit svůj už vyhaslý vztah. Výčet zbytečných akcí, částečně ilustrujících život v době vzniku opery, by mohl pokračovat.
S nepoetickým scénickým tvarem bohužel souznělo hudební provedení, až strojově rychlé, jednotvárné, bez nutných tempových a výrazových zvlnění. Žádný z tónů rozhodně neprošel vyhni srdce, jak požadoval skladatel, naopak se vnucoval dojem ať už to máme za sebou a můžem jet domů (dirigent Marko Ivanovič).
Pozice sólistů byla v této produkci rozhodně těžká; Svatopluk Sem přesto dokázal Revírníkovi zachovat rysy Janáčkem stvořené postavy.
Toto nastudování Janáčkovy opery (premiéra v Brně v listopadu 2018) pojaté jako obrázek ze všedního života v myslivně, lese a na vesnici kolem roku 1920, bez špetky poezie, zřejmě považuje vedení divadla za svoji erbovní inscenaci, a proto ji vybralo pro pražský festival.
Hra o malinu. Foto: Marek Olbrzymek
Hra o Malinu, HAUSOPERA (16. února, knihkupectví Řehoř Samsa)
První česká absurdní opera, velmi civilně vyprávějící příběh, nepochybně častý v „devadesátkách“. Josef Škarka napsal svému známému, brněnskému knihkupci Michalu Ženíškovi, veršované přání k narozeninám – libreto k malé opeře: vyprávění o potížích při obchodování s tak nekomerčním artiklem, jako jsou kvalitní knihy.
Nespokojená manželka vyčítá idealistickému knihkupci, že se jen mazlí se svým zbožím, místo, aby koukal vydělávat. Kde se vzal, tu se vzal, objeví se její milenec, úspěšný dealer, který dá knihkupci podepsat mnoho smluv, v nichž se idealista očividně nevyzná a slepě signuje, co je mu podstrčeno. Delaer převezme obchod a začne ho přetvářet: mimojiné se objeví dvě polonahé dívky, které rozvinou růžové balónky s firmou Malina. Původní majitel kolabuje a zhruba půlhodinový skeč je u konce.
Lukáš Sommer zhudebnil libreto jakoby věcně, dominuje recitativní melodika, zazní však i kratší plochy ensemblového zpěvu. Prvním parodickým momentem komposice je volba tahací harmoniky jako doprovázejícího nástroje, dalším je stylizace hudby, nejnápadnější v častém tvaru doprovodných figur- přiznávek typu „m-caca“.
Titulní roli vytvořil autor libreta Josef Škarka, jeho ženu Andrea Široká, jejího milence a dealera ztvárnil Marek Olbrzymek, na harmoniku hrála Žaneta Vítová. Všichni se do svých rolí vkládali se samozřejmostí a lehkostí ve vokálním i hereckém projevu, výsledný obraz byl velmi přesvědčivý. Nepochybně i díky nenásilnému vedení režiséra Jiřího Nekvasila, který opět osvědčil svůj cit pro novou operu, vtipně uplatnil reálné detaily – prostě nemalou měrou přispěl k úspěchu prvního provedení. Hrálo se v knihkupectví/kavárně Řehoř Samsa v pražské pasáži U Nováků, diváci seděli před výlohou a zvuk jim zprostředkovala sluchátka.
Falstaff. Foto: Joseph Marčinský.
Falstaff, Štátne divadlo Košice (1. března, Stavovské divadlo)
Inscenace s velkým podílem českých tvůrců – počínaje režisérem (Jiří Menzel) přes představitele Falstaffa (Jiří Přibyl), až k menším rolím (Bardolfo – Václav Morys). Zvukový obraz představení byl podobný tomu, jak se u nás v Čechách hrává italská činoherní komedie: hodně nahlas a hřmotně. Tak zněly hlavně žestě orchestru (dirigent Peter Valentovič), při tutti občas překrývající zpěváky (s výjimkou Jiřího Přibyla). Ve scherzosně stylizovaných pasážích byla sympatická snaha o zaostřenou artikulaci, často zdařilá, podobné to bylo i u zpěváků. Závěrečná fugovaná scéna vyzněla uspokojivě.
Zatímco mužská část souboru působila víceméně kompaktně, v ženských hlasech byl dost velký kvalitativní rozptyl, v hereckém projevu se tu občas objevovalo i „mrckování“ (některé sólistky tak doháněly mládí).
Jiří Menzel pracoval „s úctou a pokorou“ (jak říká v rozhovoru v programu), jeho režie je celkem tradiční, jemně hravá, dává prostor komedii i jejímu zhudebnění.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 58)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Neodpustím si tři zobecňující komentáře, ale neopravuji, protože ctím názory Jana Dehnera:
1. Linda Keprtová je žádaná (jako mnoho režisérů) právě pro schopnost vytvořit na půdorysu opery svébytné jevištní dílo, jaksi esteticky a významově „samonosné“. Prostě proto, že se nedrží mechanicky všeho v partituře, zejména ne v libretu, ale snaží se z partitury odvodit poutavé jevištní dílo, tedy především z hudby a z podstatných témat, které z ní vyčetla. Pokud někdo vyznává zásadu „doslovného“ provedení díla na jevišti, těžko se s režií Lindy Keprtové potká. Přičemž jedno i druhé je jistě možné, nelze pro jedno zavrhovat druhé. Totéž by se dalo konstatovat v případě Příhod lišky Bystroušky, s tím, že onen dětský domov Dagmar byl myslím jasně vysvětlen, lze s takovým řešením samozřejmě polemizovat, ale zarazilo mne slůvko „bůhvíproč“.
2. V mých uších bylo hudební provedení Rachmaninova takřka dokonalé, zejména prolínání valérů barev a přesně odstíněné zvukové dynamiky, tedy kvalit, které se zase podle mého ze současné opery trochu vytrácejí.
3. Technické problémy se zřejmě předčasně otevřenou budovou Státní opery jsou zjevné, víc než Fidelia poškodily provedení brněnské inscenace Příhod lišky Bystroušky. Ceny v bufetu naznačují, jakou klientelu Opera ND a SOP očekává. Mimochoden: ve smlouvách s nájemci budovy Národního divadla do roku 1930 zemský výbor přímo stanovil ceny vstupenek tak, aby se na nejlepších místech mohli uvelebit movití a na „bidýlko“ mohli za pár krejcarů či korun nemovití. Národ sobě…
Tak se, milý Jane, omlouvám, že jsem na vašem blogu komentoval. Cením si jasných věcných argumentů, které vždy uvádíte a o nichž se lze smysluplně bavit.
08.03.2020 (13.09), , Trvalý odkaz komentáře,