Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Čelákovické glosy (No. 61)

Ze zdravotních a pracovních důvodů jsem se dostal na festival až 23. listopadu, byl jsem dost zvědavý na inscenaci ozdobenou Cenou Josefa Balvína. Letos ji získal soubor brněnského HaDivadla  za inscenaci Zeď/Die Wand podle románu Marlen Haushofer; režisérkou je Kamila Polívková. Kniha prezentuje příběh městské ženy, která je okolnostmi (kolem horské chaty, kde je na návštěvě, vyroste zeď)  donucena postarat se o svoji výživu a vůbec možnost existence – musí se starat o krávu, pěstovat  brambory a další plodiny. Prostým jazykem prezentuje román-hra zásadní problémy a otázky lidského bytí, života.

Režie je velmi úsporná, v holém prostoru vede herce k niterným výkonům (i v rolích domácích zvířat – kráva, pes, kočka s koťaty – nemrckují). Představení ovšem nemělo potřebné kvality: Tereza Hofová (vystupuje jako host) sice výrazově zvládala rozsáhlý text, ovšem chyběla jí schopnost srozumitelné artikulace, nejčastějším prohřeškem byly  spolknuté konce vět. Nejmíň třetinu textu jsem si musel domýšlet, pomáhaly mi v tom německé titulky. Celkem malý prostor sálu La Fabrika musí být pro profesionála snadné hlasově obsáhnout. (Kdysi jsem si sám ověřil, že neškolený mluvčí dokáže zvládnout bez mimořádného vypětí i prostor Stavovského divadla). Chci věřit, že porota, která vybírala ze šesti  inscenací, viděla lepší představení; jinak by těžko mohla ve zdůvodnění napsat Hofové kultivovaný mluvní projev...

Dost se těším na další, opravdu německé představení Muž své třídy/Ein Mann seiner Klasse, taky proto, že němečtí herci zvládají řemeslo, umějí  mluvit tak, že jim je rozumět.

Moje očekávání bylo naplněno vrchovatě: všem, včetně asi desetiletého chlapce, bylo výborně rozumět, i v emocionálně vypjatých momentech. Román – vzpomínka, v němž autor Christian Baron popisuje rodinu a situaci, v níž vyrůstal, a také námahu,  snahu o úspěšný sociální vzestup, je dramatizován velmi přesvědčivě. Z chudého, navíc nikterak intelektuálně kultivovaného prostředí, přicházelo na universitu minimum studentů – už získat maturitu bylo obtížné, nebýt intervence příbuzné, by se to budoucímu autorovi kvůli předsudkům nezdařilo.

Vnitřní situace rodiny byla složitá: otec – alkoholik, zaměstnaný jako stěhovák, si občas vylepšoval svoji hmotnou situaci tím, že přikrádal; opilý bil svoji ženu, děti ho přesto milovaly a obdivovaly (má svaly a sílu, dokáže vynést pračku do 4. poschodí), někdy  k nim nečekaně projevoval citový vztah.

Na rozdíl od abstraktní české inscenace románu Zeď měla ta německá konkrétní detaily – situace (například se vařilo a jedlo), které zvýrazňovaly ubohé poměry rodiny. Herecké obsazení bylo úsporné: postava otce byla „rozdělena“ mezi jevištního technika, který neustále stavěl scénu (tím vlastně inscenace začínala) a abstraktní hlas ze záznamu. Vypravěčem a hlavním aktérem byl Christian, vlastně autorovo alter ego; všechny ženské postavy (tj. matku a tetu Juli) ztělesňovala jedna herečka, byla těhotná i týraná, Christianova bratra Bennyho hrál asi desetiletý Titus von Issendorf zcela přesvědčivě, vlastně tím bratrem byl. Účinek hereckého projevu potenciovala i fysiognomie  představitelů: tak Michael „Minna“ Sebastian, stavějící scénu, je robustní potetovaný chlap, tak asi vypadal Christiánův otec; sám Christián (Nikolai Gemel) je uhlazený mladík, jehož vzezření sugeruje úsilí dosáhnout vzdělání, vymanit se z prostředí. Představitelka ženských postav Stella Hilb vypadá jako podmínkami svého života vláčená, snažící se vzdorovat, taky proto, aby se nic  nedostalo ven (chování „co by tomu řekli lidi“). Mladý Benny byl nevinný chlapec, nicméně s jasným názorem. Zážitek z představení se zadíral do vědomí, vedl k rozvažování o zdejší situaci podobných rodin.

Příjemným odlehčením byl večer písní, německo – český kabaret, pojmenovaný Liedfabrik/Písňozávod (echt německá čeština!). Na rozdíl od jejich minulého vystoupení  neměl večer ani dějovou linku, ani neobsahoval výklad geneze souboru, v němž se objevily dvě nové postavy. Prostě se hezky zpívalo a hrálo na nástroje. Roman Horák se samým úsilím o výkon opravdu zapotil, takže si musel sundat nejen sako, ale i triko. Markéta Richterová se objevila později a okamžitě se ujala vedení show v duchu letošního tématu festivalu Herrinnen/Žena jako vládkyně.

Nejen materiál k přemýšlení, ale především ojedinělý zážitek (spíše negativní), přinesla inscenace 3 sestry, produkce hamburské Hochschule für Musik und Theater, do asi 45 minut kondenzovaná parodie Čechovova dramatu. Už herecké obsazení jaksi „nebylo v pořádku“ – sestra byla věkově jen jedna, Irina, druhá byla starší paní (zřejmě Olga), třetí, mladý muž, představoval Mášu. Počáteční ležení tří postav v bílém (trička, šortky, tenisky) na pohovce, symbolizující čechovovskou bezdějovost se postupně mění ve skoro hororovou show, v níž dominuje rudá barva. Nejprve jsou to příjemné jahody, které si navzájem nabízejí,  brzy se objeví „krev“, nejprve rozmazávaná představitelkou Olgy po podlaze (maluje také srdce), vzápětí se začnou postavy vzájemně polévat, začínají orgie v rudém.

Je to „ženská krev“, symbolizující nenaplněný život Olgy, ale i touhu ostatních dosáhnout ve vysněné Moskvě, kam se chtějí vrátit,  osobní realizace. Smysl lekhkovážné destrukce klasického díla jsem nepochopil. (Ani jiná identifikace interpretů s čechovovskými postavami, na niž jsem byl znalkyní upozorněn, by nic na mojem vnímání nezměnila.)

Vídeňský Volksthater prezentoval Einsame Menschen (nevím proč přeložené jako Osamělé duše), rané drama Gerharta Hauptmanna z roku 1890. Jeho děj obsahuje události z autorova života, už prožité, ale i budoucí. Také on se neúspěšně pokoušel být sochařem (jedna z postav hry, Braun, je výtvarník, kterému se jeho práce zrovna nedaří), v roce 1893 odjela dramatikova žena se syny do Ameriky (Käthe, manželka hlavního hrdiny, také chce řešit krizi vztahu odjezdem do Ameriky, s malým dítětem)…

Do celkem klidného, až stojatého prostředí (mladí manželé s čerstvě narozeným synem, zřetelně měšťácká babička) vtrhne studentka Anna, hledá Brauna (potkali se v Paříži), který žije s rodinou v jednom domě. Začíná trojúhelník: emancipovaná Anna nakazí Käthe feministickými ideály a touhou po svobodě, s jejím mužem Jonathanem se chodí koupat do jezera (možná nejen koupat?), zajímá se o jeho filosofický rukopis (který on každému vnucuje, Braun ho pro to ironizuje). Jonathanova matka, objíždějící neustále se servírovacím stolkem, proklamuje a obhajuje křesťanské zásady rodinného života. Nakonec se objeví její muž a rázně  synovi nařídí, aby Annu (kterou pozvali, aby s nimi žila) vypravil  do Curychu, kam chtěla odjet už na počátku příběhu.

Nepochybně dosti seškrtaná hra je rozčleňována zvuky a světelnými efekty (stroboskop) na jednotlivé situace – výstupy, a tak vlastně dramatizována. V tomto rámci obzvláště vynikne expresivní herectví na holé scéně (pouze židle), virtuosně tlumočící psychologii postav, jak se projevuje v jejich jednání. Divácký zážitek byl naprosto mimořádný!

Německý festival uzavřela inscenace v angličtině, Slippery Slope/Šikmá plocha, „skoro muzikál“. Presentovaný příběh vzniku – výroby hvězdy a intriky kolem ní je asi v tomto prostředí častý, skoro obvyklý, včetně podílu bulvárního tisku. Mimořádné profesionální výkony interpretů různých národností, a také režijní vedení postav, nicméně sugerují  lehce ironický odstup od prezentovaného děje, který ale publíkum zřejmě vnímá  jako reálný a „pravdivý“. Neodbytný dojem parodie ve mně posilovaly opulentní, až karikující kostýmy.

Letošní festival prezentoval pozitiva i negativní momenty německojazyčného (i českého!!) divadelního provozu velmi výrazně – takový byl můj celkový dojem.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 13. prosince 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 61)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ