Čelákovické glosy (No. 62)
Opravdová klasika – filmový muzikál, jehož děj je založený na skutečné historii; zachycuje komplikovaný přechod od němého ke zvukovému filmu (došlo k němu roku 1927). Muzikál byl natočen v roce 1952, scénická verze z roku 1985 byla u nás mnohokrát uvedena, poslední premiéra se konala 12. února 2023 v pražském divadle Hybernia.
Foto: archiv divadla
Ze svého místa ve 23. řadě jsem neviděl žádné kontaktní mikrofony herců, zvuk byl přitom až podezřele dokonalý; orchestr byl předtočený (kdo ho diriguje se divák nedoví), ale měl jsem dojem, že tak to bylo i se zpěvem, rozhodně takové byly na začátku bouřlivé reakce publika-statistů.
Inscenace byla trochu jako divadlo/film na divadle, se zdařilými filmovými dotáčkami, dobře propojenými s živým dějem. Pasáže stepu byly dost dobré, ovšem pojetí celku, inscenační detaily u hlavních představitelů zaváněly špatnou operetou. Do tohoto žánru patřil i nápad přehnané deformace hlasu Liny Lammontové do komické skřípavé podoby (podle originálu má mít pisklavý hlas, proto je dabována). Inscenaci chyběl patřičný spád, proto mě i kolegyni oklamal „falešný konec“ před neohlášenou přestávkou. Odešli jsme domů, aniž bychom postrádali druhou polovinu představení.
Nejsem muzikálový fanda, moje první setkání s muzikálem, Hair kdysi dávno v Londýně (rok 1969) byl pro mě dost akustický šok, náraz hodně hlasité hudby. Porovnávat nynější produkci Zpívání s tímto dávným zážitkem je jakoby nespravedlivé, nicméně tehdy jsem dostal jakási měřítka, která uplatňuju, třeba i nevědomky. Současná inscenace Zpívání v dešti díkybohu nemá trapnost přinejmenším bizarní produkce Rusalka-muzikál, nicméně je důkazem, že česká scéna má k západní/britské profesionalitě pořád ještě dost daleko.
///
Text byl naplánován k vydání na iDN 11. 3. 2023.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 62)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
