Čelákovické glosy (No. 63)
Přehlídku práce jihočeských divadelníků zahájil balet Mechanický pomeranč, předvedený už na minulé spojce (kdy jsem inscenaci komentoval). Novinkou pro pražské publikum byl následující Hamlet, ve studiovém prostoru NoD (23.2.), hraný v Českých Budějovicích také v netradičním prostoru.
Přehlídku práce jihočeských divadelníků zahájil balet Mechanický pomeranč. Foto: archiv divadla
Mně umřel táta! vykřikne civilně Hamlet (Dan Kranich) na začátku; tohle je hlavní motiv uváděné verze Shakespearovy tragedie. Na začátku inscenace leží na zrcadlovém hranolu „živý“ duch otce, celý černý; později je podstavec použit pro portréty vládce (realistickým provedením i velikostí upomínající na podobizny ománského sultána). Radikálně zkrácená tragedie (asi na dvě hodiny) je obrazem a reflexí častých dnešních problémů, a to nejen díky současným kostýmům. Především koncepce, pojetí jednotlivých postav, odkrývá univerzální povahu konfliktu. Tak okázalá svatba Klaudia s Hamletovou matkou, královnou-vdovou Gertrudou (Dana Verzichová), jakoby pokračuje; „novomanželka“ setrvává ve slavnostním úboru, manifestuje tím svůj životní úspěch. Její nový manžel Klaudius (Jakub Koudela), zřetelně mladší, oblečený nezřídka jen ve slipech (v německé inscenaci by byl zcela nahý) předvádí dokonale utvářené tělo a vlastně tak podtrhuje svoji dominanci. Hamlet se od trochu hysterického smutku postupně propracovává k činům, odplatě za vraždu svého otce. Soudě podle fyzického jednání (objetí apod.), není jeho vztah s Klaudiem naprostá nenávist, zřejmé jsou i sympatie, možná obdiv.
Souboje i vraždy jsou přiznaně divadelní, zbraněmi jsou plastikové dýky, prolitá krev je podtrženě divadelní barva. Foto: archiv festivalu
Souboje i vraždy jsou přiznaně divadelní, zbraněmi jsou plastikové dýky, prolitá krev je podtrženě divadelní barva. Dost velkým handicapem představení byla často nezřetelná artikulace textu, u mladších herců.
Zmínku zaslouží i reakce publika: některé změny oproti Shakespearovu originálu, například nahrazení páru Hamletových spolužáků dvojicí dívčích klaunů v trikotech, s jakoby karnevalovými maskami/hlavami, vyvolávalo takřka neutišitelné výbuchy smíchu části publika, ostatně náchylného k veselým reakcím kdykoli, zvláště v nevhodných okamžicích.
Ten, který vylezl na kopec a rozhlédl se. Východiskem inscenace je autobiografický text, který napsal Blackhorse Mitchel roku 1967. Foto: archiv festivalu
Ten, který vylezl na kopec a rozhlédl se
Ve zcela zdevastované suterénní dvoraně Domu uměleckého průmyslu, kulturní památky, „nejznámější funkcionalistické stavby v Praze“, jsou postaveny tři makety hoganů – původního obydlí amerického indiánského kmene Navahů. V každé z nich je 10 diváků, kteří jsou seznamování s příhodami indiánského chlapce ve světě bílých lidí. V hoganu, v němž jsem byl, nás prováděla příběhem hocha, jemuž říkají Broneco, Dana Ibragimová; kromě sugestivní interpretace textu, často na a za hranicí slyšitelnosti (i přes velkou blízkost herečky a diváků), také demonstrovala kresbu pískem, důležitý rituál Navahů.
Východiskem inscenace je autobiografický text, který napsal Blackhorse Mitchel roku 1967. Do „dramatického tvaru“ ho adaptoval Alexander Stipsits, v překladu Davida Košťáka inscenaci vytvořil režisér Petr Hašek. Je to vyprávění příběhu, dějem jsou proměny života indiánského chlapce, setkávání s novou civilizací, vyrovnávání se s jejími požadavky. Druhá část inscenace je jakýsi rockový koncert, během něhož zpěvák informuje o dalších životních peripetiích hlavního hrdiny.
Celý večer je rituálem, v němž i banální situace a akce mají mystický význam. Byl to opravdu silný zážitek, takže jsem vydržel i akusticky naddimenzovaný „koncert“.
Sedmdesátiminutová aktovka je mozaikovitá, nemá dějovou gradaci. Foto: archiv festivalu
Perplex
Marius von Mayenburg napsal asi před třinácti lety, během divadelních prázdnin, hru pro čtyři aktéry, o běžných životních situacích, které mají jistou míru absurdity i komiky. Hra ovšem není řachanda, jak ji většinou chápali diváci, reagující neustálým pochechtáváním.
Příběh začíná návratem páru z dovolené domů; zjišťují, že známí, kteří se jim měli postarat o byt, vůbec nevětrali a odpadky házeli do gauče – odtud stálý smrad. Při projednávání tohoto problému se odkrývají různé životní situace, postavy permutují v různých rolích a funkcích (divák může být z toho trochu zmatený). Páry demonstrují/žijí svůj běžný banální život – jednomu z herců (Tomáš Kobr) se tak přihodí, že se stane na chvíli malým chlapcem. Hra demonstruje také zálibu Němců v maskách a převlecích (Jakub Koudela jako los, Tomáš Kobr v uniformě SS) i sexuálních hrátkách (Los znásilňuje Tomáše).
Sedmdesátiminutová aktovka je mozaikovitá, nemá dějovou gradaci. Proto je koncem jakoby katastrofa: druhý protagonista, aktivnější, Jakub Koudela, vtrhne na jeviště s partou kulisáků a začnou totálně rozebírat scénu – zůstane jen okno v prospektu (asi by jeho bourání bylo složitější). Před ním usednou s flaškami piva oba páry a jaksi rezumují hru.
Herecké výkony jsou suverénní a samozřejmé, včetně erotických scén (v maskách) a nahoty (Jakub Koudela přijde z koupelny jen s osuškou na krku).
(V programu je bůhví proč dost rozsáhlý citát původně konspiračního textu o covidu, jehož obsah se dnes stal reálným: americké tajné služby totiž připustily, že virus unikl z laboratoře ve Wu-chanu.)
///
Text byl naplánován k vydání na iDN 18. 3. 2023.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 63)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
