Čelákovické glosy (No. 64)
Vivaldiho hudba je osvědčenou součástí turistického provozu – po shlédnutí památek a dalších pozoruhodností jsou účastníci výletu odvedeni na „koncert“, kde poslouchají tzv. Čtveráky (Le Quattro Staggioni) či jiné skladatelovy populární kousky. Je to tak nejen u nás (kde má podobnou funkci i Mozartova hudba), ale např. i v Paříži.
Foto: archiv show
Premiérovaná show, jež vyžaduje dosti složitou technickou aparaturu, se nedá provozovat v obyčejném koncertním sále (či podobné lokalitě); je to další krok v turistickém zužitkování Vivaldiho. Informativně-propagační leták uvádí, že už byla provedena ve více, než 30 městech mnoha zemí (například ve Velké Británii, Jižní Korei, Izraeli, Chile, Argentině, Spojených arabských emirátech).
Osou díla je životopis skladatele s příslušně zdůrazněnými „zázraky“ kolem jeho narození (tajuplný obchodník se zrcadly novorozeně uzdraví přiložením černě rámovaného zrcadla k jeho ústům – zrcadlo je pak hojně exponovanou rekvizitou). Vyprávění biografie zní předtočené z reproduktorů, v podání významných českých herců a hereček. Pro zahraniční turisty je připravena aplikace s anglickým překladem, do sluchátek či smartphonů.
Foto: archiv show
K textové rovině zaznívá živě Vivaldiho hudba, vkusně aranžovaná jako art-rock (Michal Dvořák a Jiří Janouch); stačilo jen akcentovat motoriku barokní partitury a připojit bicí a další potřebné nástroje. Druhově jde vlastně o muzikál bez zpěváků – v hudební rovině jejich funkci mají dvoje housle a violoncello, pohybovou složku vytvářejí tanečníci Adela Abdul Khaleg, Lucie Drábková, Vojtěch Rak, Dalibor Lekeš a Michal Toman ze souboru Dekkadancers; choreografie (Viktor Konvalinka a Adela Abdul Khaleg) je místy příliš ilustrativní, jako by chtěla dovyprávět to, co zaznělo v recitovaném textu. Interpreti tančí se zaujetím, perfektně, včetně akrobatických prvků.
Sólové party přednesli na housle Jiří Vodička a Martina Bačová, na violoncello Terezie Kovalová. Jejich výkon byl naprosto suverénní, s precizně vyhrávanými figuracemi a ozdobami, často v neuvěřitelném tempu. Spolehlivým zvukovým pozadím a podporou jim byl instrumentální soubor, v sestavě obvyklé v populární hudbě. Hudba byla amplifikovaná, někdy i s dozvukem.
Důležitou součástí show jsou projekce, exponující většinou architekturu Benátek, Vivaldiho města. Synchronizace zvuku a obrazu využívá principu Laterny Magicy, výsledný tvar ovšem nemá kouzlo původního vzoru, jde jen o přejatý technický princip. Hlavním výtvarným prvkem je statická hlava diabolického typu, podle prospektu klíčový vizuál, jehož autorem je Mike Jelínek. Stejný motiv je i na prodávané papírové masce a také černém triku. Démonický podtón se stává, kdovíproč, hlavní výtvarnou charakteristikou show.
Obecenstvu se hraje známá hudba a sugeruje se mu, že jde o mimořádné umělecké dílo s ambicemi oslovit rodinné publikum (asi desetiletý hoch vedle mě se zmítal v rytmu), mladé posluchače (ti při závěrečném potlesku výskali jako na koncertech populárních zpěváků) i fanoušky klasické hudby všech generací (ty jsem při zběžném pohledu nějak nezaznamenal). Celá produkce je posunutím funkce Vivaldiho hudby v popkultuře o stupeň výš.
Stručně a střízlivě řečeno: jde o profesionálně koncipovanou a provedenou show, která jistě bude mít úspěch.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 64)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
