Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Čelákovické glosy (No. 64)
Peripetie Jindřicha VIII. se ženami
Přes svoje rozsáhlé dílo je Camille Saint-Saëns u nás skoro zapomenutý, málo hraný autor. Na konzervatořích se jako pedagogický materiál užívá jeho houslová Introdukce a rondo capriccioso, technicky náročný kus, z oper se ví o Samsonovi a Dalile, občas uváděné, podobně jako o 3. symfonii (varhanní) a Danse macabre i Karnevalu zvířat. To je asi tak všechno.
Nedávné uvedení jeho opery Henry VIII. bruselským Théâtre de la Monnaie, které zprostředkovala Opera Vision na You Tube, je proto takřka zjevením, po všech stránkách. Dílo, objednané pařížskou operou v roce 1883 na předem stanovené libreto (napsali je Léonce Détroyat a Armand Silvestre, vycházeli z Calderonovy hry El scisma en Ingleterra / Schisma v Anglii), je opravdu velká francouzská opera nejen rozsahem (trvá 3 hodiny), ale i velkým počtem postav, obsahuje rozsáhlé sbory i balety, mistrovsky využitý symfonický orchestr. Nepochybně jsou to právě tyto interpretační požadavky, proč se u nás dílo nehraje.
Lionell Lhote, Henry VIII. © Baus
Snímek není prostým záznamem představení, je to postprodukce, sestavení zvuku a jevištní stránky (všichni sólisté mají za uchem jakési sluchátko, zřejmě kvůli synchronizaci).
Režisér (Oliver Py) inscenuje známý příběh Jindřicha VIII. a jeho kolotoče žen jakoby v době vzniku opery: všechny osoby (s výjimkou tanečníků) vystupují ve formálních oděvech té doby (páni nosí fraky a cylindry, dámy velké toalety), jen král výjimečně obléká „správný“ plášť (např. pro oficiální fotografování – během předehry). Historický příběh se tak přesouvá do měšťanského prostředí – ostatně podobné situace se odehrávají i dnes, nejen ve vyšších společenských kruzích. Vizuálně se podtrhuje také náboženské pozadí příběhu – například póza s persifláží mariánského kultu (Madona s dítětem), v důležitém dějovém momentu náhle spadne ze zdi kříž, když král zpochybňuje platnost svého sňatku odkazem na knihu Leviticus, která k nám byla seslána seslána shora, z nebes, z horní části scény spadne knížka, nejspíše Starý zákon.
Lionell Lhote, Nora Gubisch, Henry VIII. © Baus
Úkolem tanečníků je nejen proměna nábytku na scéně (jsou to jen černé stoly a židle), ale také „komentování“ děje, podobně, jako to bývalo v Bednárikových inscenacích. Například když král oznamuje Kateřině Aragonské, že Anna Boleynová bude její novou dvorní dámou, královna se mazlí s polonahým tanečníkem, který v tuto chvíli reprezentuje jejího milence Buckinghama. Dalším jejím milencem, tentokrát přímým účastníkem děje, je Gomez, španělský vyslanec u Jindřichova dvora.
Svůj negativní vztah k papežským doporučením/příkazům vyjadřuje král zacházením s legátem: nejen, že se s ním odmítá setkat, ale přímo ho fyzicky ohrožuje – najíždí na něho koněm nebo ho povalí a zatíží sochou. Na pomoc legátovi přispěchají dva biskupové a vysvobodí ho zpod břemene. Vznik anglikánské církve, jejíž hlavou se prohlásí král (je to tak dodnes), je zobrazen ve shodě s partiturou nejen synodem kněží/biskupů, ale také shromážděním lidu (sbor shodí rudé taláry a mitry, je ve formálním černém civilu a tím se stane oním shromážděním). Z této důležité události se pořizuje zápis na psacím stroji – statista na něm neslyšně jakoby píše. Po proklamaci Church of England se na historickou hudbu ze 17. století (ve skladatelově instrumentaci) tančí velký novodobě stylizovaný balet o tom, jak král nechal popravit svoje další milenky a ženy. Choreografie nápaditě často využívá také stolů a židlí.
Děj spěje k tragickému závěru, který se odehraje v nádražním vestibulu, do něhož se probourá / najede na začátku lokomotiva. Po úvodním hemžení cestujících s kufry se objeví i hlavní aktéři, královna zazpívá svůj velký předsmrtný monolog. Její poprava (jakož i smrt ostatních králových žen) je symbolická – rázným pohybem paží je setne tanečník.
Nora Gibisch, Henry VIII. © Baus
Hraje se na historizující kinetické scéně, která vytváří velký reprezentativní prostor, světlem působivě formovaný.
Vokálním i hereckým výkonům logicky dominuje Lionel Lhote jako král, jeho stejně dokonalými partnerkami jsou Marie-Adeline Henry (královna Kateřina Aragonská) a Nora Gubish (Anna Boleyn, zdála se starší, než byla ve skutečnosti). Všichni, i ostatní zpěváci, jsou nejen vokálně perfektní (také v artikulaci textu – např. krásně zaznívající němé “e”, ve francouzštině celkem časté), ale rovněž představitelsky působiví – zvláště Lhote, který překvapí také svojí mimikou.
Perfektně hrající orchestr, sbory i sólisty suverénním a inspirujícím způsobem vede dirigent Alain Altinoglu.
Velké tragické plátno je podáno strhujícím způsobem a vyvolává i prostřednictvím obrazovky (režisérem záznamu byl Aimon van Rompay) opravdu velký a niterný zážítek.
Theatre La Monnai, Brusel, Belgie – Camille Saint-Saëns: Henry VIII., dirigent Alain Altinoglu, režie Oliver Py, scéna a kostýmy Pierre-André Weitz, choreografie Ivo Banchiero, sbormistr Stefano Visconti, světla Bertrand Killy. Premiéra 11. května 2023.
https://youtu.be/VHYEZxs65kU
Na serveru Opera Vision je záznam k dispozici od 16. května do 16. listopadu 2023 /zde/.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 64)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
