Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    BLOG: Čelákovické glosy (No. 68)

    Smetanův (a Wenzigův/Špindlerův) Dalibor je politická opera o vzpouře proti vládci a jejím potrestání. Možná i proto na premiéru přijela politická reprezentace – předseda vlády  s  ministrem kultury. Petr Fiala v úvodním delším projevu vyložil historii vzniku české národní hudby, Smetanovu úlohu v tomto procesu i proměny v chápání tohoto jevu a zdůraznil, že jde o zahájení Roku české hudby na Moravě. Poté ministr Baxa a primátorka města přednesli každý krátkou zdravici.

    Jakoby politický přístup se prolínal i samotnou inscenací. Skotsko-velšský režisér David Pountney inscenoval Smetanovu operu jako příběh z české historie, viděné po britsku. V rozhovoru v divadelním magazínu říká, že vidí v Bobby Andsovi, severoirském teroristovi, který zemřel ve vězení na následky protestní hladovky, paralelu k  Daliborovi. Hrdinu opery sice nenechá umřít hladem, ale celý děj koncipuje v neutrálním soudobém čase.  Nepokojný dav, přihlížející procesu s Daliborem, udržují strážníci obušky v patřičné vzdálenosti (asi má být připomínkou padesátých let v ČSR). Vzbouřenci (původní zbrojnoši) jsou vybaveni jakýmisi puškami, jimiž nakonec zastřelí Dalibora i Miladu. Král v důstojnické uniformě, možná generálské, je obklopen „soudci z lidu“ (zase připomínka 50. let, ten král-důstojník mezi nimi ovšem vypadá jako ze špatné operety, československé procesy vedli tehdy civilní soudci). Dokladem úspěchů vzbouřenců (kdysi zbrojnošů) je vojenské auto, jež se objeví v závěru opery. Konsekventním správným vyústěním děje by byla korunovace Dalibora novým, lidovým králem; bohužel takové finále inscenace neměla.

    Režisérovo rozseknutí díla na dvě půlky uprostřed druhého aktu místo tří dějství s přestávkami po každém z nich (tak je opera vystavěna) publikum nerespektovalo, po obrazech, dějstvích šla revuálka dolů a lidé tleskali.

    Premiérovým obsazením protagonistů jako by pokračovala politická nota: stárnoucí maďarská lehce korpulentní hvězda (Milada), výtečný slovenský tenorista s mezinárodní kariérou (Dalibor), přijatelný polský král Vladislav (reálný král Daliborovy doby byl Jagellonec, tedy Polák), výborná Jitka z Čech – takže kompletní V 4. Čeština byla taky visegrádská: hrozná maďarská, obstojná polská. Jako vždy v brněnské opeře byl výtečný sbor, a orchestr, řízený Tomášem Hanusem, hrál přímo pohádkově!

    Prezentací instrumentálních sólistů na jevišti režisér vykročil do teritoria symboliky, jak proklamoval v rozhovoru. Houslista i cellista přišli bosí, houslista navíc dostal  andělské křídlo v ďábelské rudé barvě, možná jako symbol Daliborovy sexuální orientace na Zdeňka-houslistu. Harfistku na scénu přivezli na panelu.

    Inscenace prezentovala vyhraněný britský pohled na českou realitu za socialismu – my, kteří si tu dobu pamatujeme, jsme jen zírali a snažili se soustředit na výborně provedenou hudební složku inscenace.

    Michaela Vostřelová publikovala na portálu Aktuálně.cz překvapivý, diametrálně odlišný názor: inscenace „nabízí vše, co člověk od opery chce. Strhující dění na jevišti, výbornou hudbu z orchestřiště a prvotřídní zpěvy.“  Zřejmě pro tyto diváky Pountney inscenoval Dalibora. V těchto souvislostech je můj text  jenom skuhráním staršího člověka, zbytečně zatíženého balastem poznání.

    Nicméně si neodpustím krátkou zklamanou poznámku: po dávné objevitelské inscenaci Rusalky prezentoval režisér tohle– (Dvě vdovy, které v 90. letech inscenoval Pountney v londýnské ENO jako obrázek z maďarské puszty, se mi teď jeví jako varování.)

    ///

    Bedřich Smetana: Dalibor; Národní divadlo Brno v budově Janáčkova divadla, dirigent Tomáš Hanus, režie David Pountney, scéna Robert Innes Hopkins, kostýmy Marie-Jeanne Lecca, sbormistr Martin Buchta, pohybová spolupráce Adéla Szturcová, premiéra 2. února 2024.


    Komentáře k článku: BLOG: Čelákovické glosy (No. 68)

    1. Martin Kotulan

      Avatar

      Dobrý den,
      to, že jste zatížen poznáním, Vám někdo řekl? Nebo jste na to přišel sám?
      Z Vašeho textu to bohužel poznat není. Nicméně se skuhráním se dá souhlasit.
      Přeji Vám hodně operních zážitků, které Vám ke zmíněnému skuhráni nedají žádný důvod.

      27.02.2024 (19.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,