Čelákovické glosy (No. 8)
V jednom týdnu se dvakrát udílely ceny: v pondělí 20. 3. bývalé Radokovy, v sobotu 25. 3. Ceny Thálie.
Ceny divadelní kritiky (kdysi Alfréda Radoka) usilují vlastně od počátku své existence o „alternativní“ podobu ceremoniálu: ve vybydleném kině Veletrhy, dnešním divadelním prostoru, nanejvýš sebestředně moderoval poslední ročník ještě Cen Alfréda Radoka kdysi sympatický režisér Miloš Horanský.
Diváci mohli sledovat loutkové monodrama o draku a čertovi (Marek Bečka). FOTO archiv SaD
Letos se konala slavnost také ve vybydleném prostoru, divadelně využívaném, jaksi domestikovaném. Všechny bývalé byty ve třech patrech karlínského měšťanského domu byly zabydleny pozoruhodnými instalacemi, které představovaly inscenace a výkony nominované na cenu. Pokoje a pokojíky měly trochu pochmurnou atmosféru, především kvůli sporému osvětlení a použitým předmětům či nábytku (zřejmě původem ze smeťáků či vetešnictví, možná zčásti i pozůstatky po dávných obyvatelech domu). Celá instalace však vtahovala návštěvníka „do děje“ . Na chodbách pak byla prakticky tma – je s podivem, že se nikdo nezranil. Potkal jsem i návštěvníky s baterkami. Všichni procházeli, prohlíželi a s potěšením zkoumali jednotlivé instalace, až dorazili do většího salonu, kde si mohli koupit něco k pití, posadit se a sledovat třeba loutkové monodrama o draku a čertovi a posléze vyslechnout anonymní hlas z reproduktorů, který oznamoval jména oceněných, pokaždé se závěrečnou formulí „konec hlášení“. Nebyl to ceremoniál, ale velmi příjemný paradivadelní zážitek.
…
Repro archiv ČT
Ceny Thálie ve vyzlaceném Národním divadle, televizní show v prime time, připomínaly v posledních letech spíše jmenování zasloužilých či rovnou národních umělců, taková aspoň byla atmosféra. Návštěvníci, v úloze tleskajícího křoví, se snažili přečkat a těšili se na následující raut. Výjimkou byly ročníky uváděné jednou Miroslavem Horníčkem (za přítomnosti presidenta Havla) a podruhé Milanem Lasicou (který později přiznal, že se od pěti odpoledne v divadelní šatně třásl hrůzou – na jeho výkonu se to ovšem neprojevilo).
Alena Vránová s cenou Thálie za celoživotní činoherní mistrovství. FOTO JAN HANDREJCH
Letos, se změnou realizačního týmu, se celkové ladění změnilo: tuhnoucí oficiálnost nahradila muzikálová veselice se všemi negativními atributy. Místo dlouholetého Antonína Procházky moderovali ve slušivé róbě občas mrckující Taťjana Medvecká a úslužně přihrávající mladík v tmavém obleku s bílou košilí rozepnutou pod krkem, tedy bez kravaty, Jan Cina. Impozantní scénu tvořily především reflektorové sloupy, s provaziště se místo dřívějších šotů z inscenací snášely šály se jmény laureátů a indeferentní ilustrací (autor Jiří Suchý). (Zaznamenal jsem stížnost televizní divačky, které šoty chyběly: Podle čeho si mám vybrat na co se půjdu podívat?). V pozadí scény bylo šest dívenek z baletní školy ND projevujících se úměrně věku a taneční vyspělosti. Tančilo se ovšem i profesionálněji, muzikálově. Hudební složka, někdy i vtipná, se příjemně vymykala celkovému ladění produkce: živě hrály tři mladé hudebnice (housle, kytara, akordeon, někdy dvě kytary s akordeonem) a chvilku i trumpetista. Další inovací byla „dramatizace“ ohlašování kategorií vyznamenávaných a také sborový zpěv laureátů „z listu“. Místo rautu s účastí takřka všech diváků i některých dalších osob se tentokrát konala recepce pro vybraný okruh nominovaných, laureátů a dalších notáblů ve foyeru na I. balkoně ND.
///
Více na i-DN:
Jubilejní Ceny divadelní kritiky uděleny
Ceny Thálie 2016 – přehled oceněných
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
