Ironikova jeskyně
Předposlední červnovou sobotu mohli diváci Slováckého divadla v Uherském Hradišti prožít opakované deja vu. Režisér Břetislav Rychlík připustil k sobě dva neslučitelné autorské typy a přivedl na jeviště regionální hru Cena facky aneb Gottwaldovy boty, v níž se místní mohou poznávat jako známí či vzdálení příbuzní postav.
Pavel Majkus, David Macháček, Martin Vrtáček v inscenaci Břetislava Rychlíka, jež vznikla podle textu Karla Steigerwalda FOTO ZDENĚK NĚMEC
Pouhý den před hradišťskou premiérou se uzavřelo jiné drama: po dvanácti dnech a šestidenní záchranné akci byl více než z kilometrové hloubky vyproštěn zraněný německý jeskyňář Johann Westhauser. Může nějak souviset toto bavorské drama se šťastným koncem s hrou, kterou napsal Karel Steigerwald, inspirován povídkovou knížkou Josefa Holcmanna? Uvidíme.
Josef Holcmann, kyjovský rodák, se narodil v roce 1952, v době nejkrutějších represí násilné kolektivizace, které si jako nemluvně nemohl naštěstí pamatovat. V obsažném divadelním programu (Iva Šulajová) sám říká, že jako dítě bolest rodičů nevnímal, protože jej před ní chránili, a že se k pohnuté historii své rodiny začal vracet až dvacet let po revoluci. Do té doby vydával zlínský právník a vinař knížky etnografického charakteru – o Jízdě králů anebo o slivovici. Sbírka povídek Cena facky vyšla v roce 2009 a časový i lidský odstup od zločinů padesátých let se na ní podepsal vyrovnaností, klidným tónem vyprávění. Na otázku dramaturgyně Šulajové, čím jej Holcmannův text „nakazil“ či „oplodnil“, Karel Steigerwald ve zmiňovaném programu říká: Konfrontací věčného dobrého času a ubohostí chvíle. Píše o hrozné době a strašných událostech se strhující jistotou, že kdesi nad tím, asi na věčnosti či kde, je něco mnohem cennějšího. To muselo skeptika nakazit i oplodnit.
Zdá se mi to, nebo ne? Jako by se vše stravující a vše napadající Steigerwaldova ironie zastavila na prahu místnosti, o jejíž existenci sice není přesvědčen, ale ani ji nechce zpochybňovat. A zdaleka nejde jenom o tradice a víru. Jistě, na Slovácku se po staletí dřelo na vinicích, chodilo do kostela, slavil se masopust, pálila se slivovice, pořádala se Jízda králů a zpívaly se s cimbálovou kapelou lidové písně. Války a politické režimy přicházely a odcházely jako roční období. Přesto byl komunistický teror padesátých let horší než nejkrutější zima. Podobal se středověké morové ráně, hladomoru a živelné pohromě dohromady. Byl horší než nájezdy mongolských či tatarských hord, které uřezávaly hlavy, ale o lidskou duši nejevily zájem – na rozdíl od komunistů. Jejich sečnou zbraň představovala ideologie, ospravedlňující útok na kořeny vesnického člověka: přetnula jeho vazbu k půdě i k rodinnému a sousedskému společenství. Chtěla oddělit hlavu od trupu a poté nasadit tělu novou hlavu, jinak myslící, jiným jazykem se domlouvající. Při mučení v kriminálech, jakým byla i věznice v Uherském Hradišti, neměl člověk už jinou možnost než hledět do věčnosti, ať už týrání nakonec přežil, anebo nepřežil.
Dramatik Steigerwald ví, co si o komunismu myslet, potřebuje ale osobní svědectví. Autentické, jako v případě adaptace knížky Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky, která bezlítostně popsala třináct roků svého věznění, anebo svědectví zprostředkovaně podané, tak jako v případě povídek Josefa Holcmanna. Hry Má vzdálená vlast (podle Šimkové) a Cena facky aneb Gottwaldovy boty jsou vystavěné na stejném principu neustálé konfrontace minulého a přítomného času tvořící v důsledku čas jediný, ten jevištní. Vinař Holcmann to vidí poeticky, ale obdobně: Budoucnost je minulost, co za chvíli přijde. Dramatik Steigerwald na minulost nečeká, zločiny padesátých let se dějí teď a tady; na scénu vstupují zemřelí, dožadují se slivovice a vůbec jsou živější než naši současníci; duchové, jmenovitě nesmrtelný prorok Karel Marx přilétá na koštěti a peskuje slovanskými dialekty Aloise Grebeníčka; zkrátka živí a mrtví v jednom tanečním kole. Čas je pro Steigerwalda ještě podstatnější než jazyk, království fráze; ostatně všechny postavy mluví stejnou řečí, zkarikovaným, aforisticky dvojznačným jazykem Steigerwaldových novinových komentářů. Co až tak důležité není, je kupříkladu dramatická situace, jakkoli autor říká něco jiného: Divadelní příběh je jen jedna situace. Hamlet přijede ze studií a vidí, že mu otrávili tatínka. A takovou situaci musíte najít. Někdo někam přijede a autora musí napadnout, co z toho plyne (z rozhovoru v LN 17. 6.).
V Ceně facky se mladík řečený Tydlitát z perzekuované rodiny vnutí do cimbálové kapely složené z místních komunistů, aby pomohl usvědčit někdejšího estébáka, mučícího politické vězně. Časově jsme na přelomu tisíciletí, kdy kulminovala neschopnost dostat obviněného někdejšího podporučíka StB Aloise Grebeníčka před soud. Ten zemřel v roce 2003, aniž se k soudu dostavil, jeho případ tedy zůstal otevřený. Fakt, že se obžalovaný několik let úspěšně vyhýbal soudnímu řízení, však není situace dramatická, nýbrž absurdní. S tím si ale autor těžkou hlavu nedělá a absurditu stupňuje: mladý Tydlitát zjistí, že kapela je kamufláž, nikdy vlastně nehrála, jako podobenství stranické buňky má jiné poslání než hudbu. Antikomunista Tydlitát s komunisty popíjí, ochutnává klobásku a pátrá po mučících Gottwaldových botách, do kterých se pouštěl elektrický proud. Je však stejně bezmocný jako pošťačka pokoušející se předat soudní obsílku. A ke všemu prožívá vztah ke Grebeníčkově dceři Mirce, která upřímně formuluje většinový názor ve společnosti: Co z toho máš za potěšení, být antikomunista? Kyselej, samá stížnost, oni jsou veselí. Chlastají víno, hrajou falešně v kapele, ale smějí se, rádi jsou na světě. A co ty? Jen smrdíš tou nespravedlností, co ji tak nenávidíš.
Karel Steigerwald není naivně urputný Tydlitát, a přece se jako široko daleko jediný autor neustále pouští do boje s hydrou komunismu, byť si sám nejlépe uvědomuje jeho marnost: Komunismus se nikdy nevrátí, protože on nikdy neodešel. Copak nechápete, že kapitalismus, který jsme tady zavedli my komunisti, je pokračování komunismu jinými prostředky? Říká spokojeně ve hře Primáš alias Miroslav Grebeníček.
A proč to tedy Steigerwald dávno nevzdal? Nevím, zeptejte se Johanna Westhausera, proč leze podivnými průrvami do středu Země.
Nadčasovou rovinu inscenace evokují folklórní rituály FOTO ZDENĚK NĚMEC
Výsměch síly jateční pistole
Břetislav Rychlík jako iniciátor této výjimečné premiéry Slováckého divadla šťastně zvolil inscenační přístup, který vrací do hry Holcmannův svět kdesi na věčnosti. V popředí se sice beznadějně trápí lidé, zaklesnuti do sebe ve vyčerpaném klinči, ale za jejich zády, na horizontu se na lávce zjevují nafialovělé obrazy živých soch, dávno vyhaslých symbolů budovatelských časů – kolchoznice, pionýr či horník spolu s bílou Smrtkou, která i dole na scéně výmluvně kosí iluze smrtelníků. Z uličky hlediště přichází průvod maškar i horňácká kapela, střídající lidové písničky s jejich dobovými pokrokovými karikaturami, třebas i o Leninovi. Tempo se tím zvolňuje, ale inscenace získává novou dimenzi, vyrovnaný, nadčasový tón Holcmannových vzpomínkových textů. Mimořádným zážitkem je herecké pojetí Steigerwaldových antipsychologických postav. Osobně mne uhranuli představitelé Grebeníčkovic rodiny: Primáš Tomáše Šulaje, jeho otec Terciáš v podání Martina Vrtáčka a Terciášova manželka Ireny Vackové. Jak víme, zlo je banálně obyčejné, nemá rohy pod kloboučkem ani kopyto v nohavici, působí začasté přátelsky, až srdečně. S jakým dojetím a uznáním se Terciáš rozplývá nad Tydlitátovou hrou na housle! Jindy by třídním nepřátelům dupal po pazourech, ale teď jsou přece všichni v jedné kapele. Vlastní minulost mají komunisti vyhlazenou do líbezné krajinky, v níž se procházejí s pocitem dobře naplněného života. A ten si sakra ubrání! Terciáš se ještě umí rozvášnit i rozzuřit, příznačný je jeho chlestakovovský monolog; matka rodu pobíhá s odkrytými zuby jako vlčice, stále ve střehu, jen poslanec Primáš s premiérskými ambicemi je bohorovně za vodou, či spíše kráčí nad vodami bezradné demokracie. Herci se nemazlí s charakterizací postav, hrají přesně odpozorované typy, esenci jejich myšlení, zákeřného chování, nabubřelého žvástání. A tady končí bezmocné přihlížení: nikdo jiný jako antikomunistický dramatik se neumí tak jízlivě, s krutým potěšením nadsázky vysmívat zlatému teleti bolševických kánonů. A smích tu mívá průraznost jateční pistole.
Shovívavější je autor vůči postavě Mirky, kterou představuje Jitka Josková. Mirka se nejenže odrodila od kované rodiny, ale zamilovala se do třídního nepřítele. Současně zůstává hodnou dcerou a vnučkou, takže má v emocích poněkud hokej. Joskové se povedlo uhrát opačný vývoj – od kritičnosti k naivitě, s níž přesvědčí sama sebe o dědečkově nevině. Zato postavu tajemníka Obligáta, kterého hraje Pavel Majkus, vybrousil autor jako kudlu pokryteckého Jaga; tajemník našeptává jak Tydlitátovi, tak i Primášovi, třeba aby se kvůli kariéře zbavil svého „taty“.
Rodinu Tydlitáta představují Zdeněk Trčálek (syn), Kamil Pulec (jeho otec zvaný Vztekloň), Jaroslava Tihelková (jeho matka) a Otto Ondra (jeho děd přezdívaný Staříček); mezi pronásledované patří i postava Starého vinaře, kterého hraje Vladimír Doskočil. Patří k lidské nepřirozenosti, že intenzivnější zájem než oběti vzbuzují jejich vrazi a trýznitelé. Tydlitáti se však jako oběti rozhodně nechovají; fackují, křičí, popíjejí, zpívají, žijí… V den premiéry vyšel v Lidových novinách rozhovor s americkou historičkou Deborah Lipstadtovou, která si je vědoma rizika, kdy lidé staví svou identitu na oběti a utrpení: Moje židovská identita nestojí na oběti, ale na hrdosti. Nejsem hrdá kvůli tragédii, ale jí navzdory. Herecké pojetí Tydlitátů se ubíralo právě touto cestou.
Jenomže i nad hrdostí vítězí šílenství, k němuž Rychlíkova inscenace začne prudce stoupat závěrečným obrazem svatebního obřadu Tydlitáta a Mirky. Z oddávajícího tajemníka Obligáta vytryskne sama šílená podstata bolševického učení: jsme vyvoleni rozhodovat o všem, o životě, smrti, lásce. Scénu zaplavuje chaos, jedna z hereček odmítne v takové šílenosti účinkovat, Mirka recituje ve slovenštině monolog blouznící Ofélie a chystá se utopit, jiné postavy se derou na jeviště, stojí čelem k divákům a vykřikují své repliky jako prodavači na trhu marnosti. Ne náhodou je tato scéna koncipovaná jako finále Havlova Horského hotelu. Ne náhodou si člověk připomene, že přiznání si absurdity života i nemožnosti dosáhnout spravedlnosti na tomto světě neznamená rezignaci, nýbrž ostřejší vidění skutečnosti. Asi jako když polomrtvý jeskyňář Johann po dvanácti dnech v černých hlubinách zemské kůry zahlédne nad sebou otevřenou oblohu. Rozsvítilo se i divákům ve Slováckém divadle, když Horňácká cimbálová muzika Petra Mičky nečekaně spustila Mejlovy a Bondyho Muchomůrky bílé, které nad depresivními hlubinami padesátých let převzaly očišťující sílu vysvobození?
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Karel Steigerwald: Cena facky aneb Gottwaldovy boty (cimbálmuzikál). Hra vznikla na základě inspirace, motivů a citátů z knihy povídek Josefa Holcmanna Cena facky. Režie Břetislav Rychlík, výprava Markéta Oslzlá Sládečková, hudba Petr Hromádka, hudební spolupráce Petr Mička, choreografie Ladislava Košíková, dramaturgie Iva Šulajová. Světová premiéra 21. června 2014.
Komentáře k článku: Ironikova jeskyně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
