Melancholicky
Kdo by ten pocit neznal – ocitnete se na místech svého dětství a vše vám připadá neuvěřitelně zmenšené. Nedobytná skála se proměnila v drolivý kopec, z tajemného jezírka je špinavá louže. A nejde jen o vzpomínky na dětství; po letech sestupuji po schodech do původního sálu Studia Ypsilon s pocitem, že kdosi snížil strop a zredukoval hlediště: jak se sem mohly vejít ty davy diváků, co pamatuji? Jenom jeviště se nesmrsklo, ale to proto, že je černě prázdné v očekávání skromně odpoledního předávání Cen Divadelních novin. Je to už jejich dvanáctý ročník a ten první se také odehrál právě zde, v Ypsilonce, ovšem o spirálu výš, v optimisticky nervózní atmosféře očekávání. Od těch časů se změnilo leccos: štědrý sponzor odletěl do teplých krajin, divadelníci proto přebírají namísto šeků originální litografie od předních výtvarníků – loni od Jiřího Anderleho, letos darované od Vladimíra Suchánka. Ceny také prostřídaly na desítku různých scén od pražských až po mimopražské a poslaly i televizním divákům jejich navštívenku v podobě hodinového záznamu „sestřihu“ jejich repertoáru. Letos to byla už jen malá vizitka tří kolektivních písní souboru Ypsilon z inscenace Muž na větvi, ale ani ta se ve vysílání pořadu Kulturama neobjevila, byť kamery byly na místě. Asi se šetří na správných místech.
[nggallery id=2 template=slider]
Vlastní předávání moderoval šéfredaktor Jan Kolář, Ceny premiérově předali redaktoři Divadelních novin. Při zpětném pohledu na seznam oceněných mi v zátylku opět sedí melancholie. Jen se ohlédněte se mnou: hlavní cenu za herecký výkon dostala Gabriela Míčová za roli prostitutky Romi v inscenaci Odpad, město, smrt, kterou už neuvidíte. Její režisér Dušan D. Pařízek převzal činoherní cenu a mohl jen nostalgicky zamávat do publika; předčasný konec Divadla Komedie a jejích inscenací naštěstí kamery zaznamenaly: tady se s energií nešetřilo. Vtipem a sebeironií nešetřila ani Eva Salzmannová, která předala hlavní cenu své žačce Míčové a vzpomínala, jak při inscenaci Česká pornografie stanuly vedle sebe tak, jak je pánbůh stvořil a režisérka rozhodla. I tato vzpomínka však měla – nevím proč – melancholický podtext.
Cenu v žánru hudebního divadla získal Jiří Heřman za režii opery Gloriana v Národním divadle, z nějž také předčasně odešel z postu uměleckého šéfa. Josef Herman případně prozradil, že Gloriana v hlasování poroty jen těsně předběhla operu Čarokraj, která také vznikla za Heřmanova šéfování. Povzbudivý pohled byl na oceněné choreografky Veroniku Kotlíkovou a Terezu Ondrovou, které pracovaly s tělesně postiženými. Vladimír Hulec měl metaforický proslov, v němž se objevovali mimozemšťani – pokud mínil obě usměvavé dívky, jsem pro jejich invazi. Zaplakat mohli představitelé alternativního divadla, kteří nasazují vlastní životy, aby dokázali, že divadlo se může odehrávat kdekoliv a jakkoliv, a pak jim cenu vyfoukne vtipná hříčka libereckého Naivního divadla Budulínek. Ale nic není tak horké: v redakci jsme dospěli k rozhodnutí, že příští Ceny Divadelních novin spravedlivě rozšíříme o žánr loutkového divadla, aby se vždycky dostalo i na skutečnou alternativu.
Takže přeci jen jakási perspektiva na konci dlouhého tunelu?
Komentáře k článku: Melancholicky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
