Ceny už jen chudobné
Každý z nás, co působíme v neziskovém kulturním oboru, to patrně potvrdí: získat sponzorský dar od českého i nadnárodního podnikatele je úkol nadlidský, většinou nemožný. Sponzorské peníze tečou především do sportu, show businessu, vlastní prezentace prostřednictvím elitního školství a – pro uchlácholení svědomí – taky trochu sociálně slabým a tělesně postiženým. Poskytnout finance sféře považované touto hmotařskou pragmatickou společností za cosi krajně nedůležitého a podezřelého? Pche! Co bychom z toho měli?
Kupodivu, Divadelní noviny měly skoro deset let ve sponzorování velké štěstí zásluhou Pavla Dostála, ministra kultury blahé paměti. Ministr Dostál sice na ostudném financování české kultury systémově nezměnil nic, čas od času však vzal do ruky žebráckou hůl, obešel vrcholové manažery a díky své ministerské autoritě, a jistě i díky svému „majestátnímu“ zjevu a šarmu, opatřil pro kulturní aktivity nezanedbatelné prostředky. V případě našich novin vzal do ruky telefonní sluchátko, vytočil jakési číslo a pravil (byl jsem při tom): Aleši, zastavím proti tobě válku, pokud Sazka výrazně podpoří Divadelní noviny. Chtěli jsme, aby sponzorský příspěvek Sazky přesáhl rámec Divadelních novin. A tak jsem (společně se svým přítelem ze studií Janem Hůlou) vymyslel Ceny Sazky a Divadelních novin, ceny za tvůrčí počiny sezony, nekonkurující ostatním divadelním oceněním a zároveň v České televizi prezentující aktuální tvorbu divadelního souboru, v jehož působišti byly předávány. Pokaždé to byl jiný soubor. Sazka je sponzorovala velkoryse, finanční prémie pro tvůrce byly 150 000 až 200 000 korun – a přiznávám, že mě dojalo, když Ivana Chýlková věnovala tu sumu své domovské scéně Činohernímu klubu anebo když Rostislav Novák ml. při předávání v Divadle pod Palmovkou vítal ty peníze jako spásu z nebes, neboť mu umožní umořit dluhy za jeho nejnovější produkci. Sazka platila i zmíněný televizní pořad a na vydávání Divadelních novin ještě zbývala každý rok slušná částka.
Před dvěma lety Sazka, už ve značných nesnázích, spolupráci s Divadelními novinami vypověděla. Ale zase jsme měli štěstí: ujal se nás Čestmír Kopecký, šéf kampaně za Ostravu, evropské město kultury, a naše ceny zařadil do široce koncipovaného programu, který měl severomoravské metropoli napomoci kýžený titul získat.
To ovšem byla akce jednorázová, a tak od loňského podzimu patřilo k mým redakčním povinnostem opatřit nového sponzora. Psal jsem všude možně, leč všechny mé dopisy zůstaly bez odpovědi. S výjimkou ČEZ, který mi prostřednictvím své PR úřednice sdělil, že děkují za nabídku, ale nemohou ji akceptovat, protože divadlo už dlouho podporují, a to Divadlo Radka Brzobohatého. Sláva! Naší poslední nadějí byl Zdeněk Bakala, jemuž jsme spolupráci na tomto projektu nabídli zaštítěni doporučením Václava Havla. Dopadlo to stejně – panu Bakalovi jsme nestáli ani za slůvko zamítavé odpovědi.
Přesto všechno jsme se rozhodli Ceny Divadelních novin uchovat, protože si myslíme, že mají nejen tradici, ale i hlubší smysl. Budou tentokrát 6. října poprvé uděleny bez finančních požitků, jen s „drobnou“ pozorností – grafickým listem Jiřího Anderleho, který těch pět autorských tisků redakci Divadelních novin zdarma věnoval. Anderle říká: Nakonec ti vždycky zůstane jen to, co rozdáš.
Komentáře k článku: Ceny už jen chudobné
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Eissmann
„…pravil (byl jsem při tom): Aleši, zastavím proti tobě válku, pokud Sazka výrazně podpoří Divadelní noviny.“
Korupce zůstane korupcí, byť měla sebeušlechtilejší záminku.
03.10.2011 (14.26), Trvalý odkaz komentáře,
,Richard Erml
Nafrněná replika pana Eissmanna naznačuje, že dotyčný o skutečné korupci, kterou nikdo nezveřejňuje, neví zhola nic. Jenom ušlechtile kalí vodu.
07.10.2011 (13.55), Trvalý odkaz komentáře,
,