Černá džungle a velkej mejdan!
Jó, zas si to zpívám… To je OSTRAVA!!! Tahle vlezlá rádiovka se mi nacpe do hlavy vždy na přelomu listopadu a prosince, když nasedám na vlak na Festival ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR. Letos nám ji dokonce zazpíval Tomáš Dianiška při dýdžejském setu Bukkake Brothers s Jakubem Albrechtem v Kulturním centru Provoz do podkresu písně Alicii Keys Empire State of Mind, v níž je opěvovanou betonovou džunglí New York.
Smolaře Kamila, který se ve Dnu zúčtování čirou náhodou ocitne v časové smyčce, hraje Vít Roleček FOTO MARTIN KUSYN
Za celých dvanáct let, co na festival jezdím (s výjimkou ročníků 2015 a 2019), přitom v off programu žádný koncert nepamatuji – až při pohledu do archivu zjišťuji, že před pěti lety v Absintovém klubu Les řádila kapela Tamala s Pavlou Gajdošíkovou. Přitom právě koncerty jsou skvělým prostorem k neformálním setkáním, jaká se kdysi konala v Divadelním klubu Divadla Jiřího Myrona. A hlavně k pročištění hlavy od nálože divadla – mezi čtyřmi až pěti tituly denně zbývají pouze hodinové, někdy i půlhodinové pauzy na přesun. Tak tedy banán do kabelky a večer zastávka ve fastfoodu… Vlastně se nedivím, že se mladší generace, která si více hlídá work-life balance, rozhodne v půlce tříhodinového představení odejít někam dobít baterky, za což byla na rozborové diskusi pokárána ostravským bardem Vladimírem Polákem.
Já jsem ale workoholik a baterky jsem nejlépe dobila právě na koncertě v Provozu. Roztančilo mě už vesmírné elektro opavského dua Killiekrankie, ale celý klub rozhýbali až komunikativnější DJs Bukkake Brothers se svým retro setem (dominovaly 80’s a 90’s). Měli to jednoduché, protože klub byl plný převážně studentů a herců. Zbytek festivalového publika asi upřednostnil klidnější prostředí, umožňující konverzaci, anebo třeba nechtěl juchat na Tomáše Dianišku po zhlédnutí jeho rozporuplné dramatické novinky Den zúčtování v Národním divadle moravskoslezském.
ZÚČTOVÁNÍ S DIANIŠKOU
Objednávka divadla přitom byla zcela logická: jde o nejhranějšího současného českého (byť původem slovenského) dramatika (a režiséra), který v sousedním Divadle Petra Bezruče vytvořil dvě pozoruhodné inscenace, inspirované životy významných moravskoslezských rodáků: Transky, body, vteřiny (2019) a Špinarku (2021). O to smutnější je výsledek, k němuž dospěla inscenace v Divadle Jiřího Myrona. Zásadní rozdíl je, že Den zúčtování inscenoval jiný režisér – Polák Piotr Ratajczak, pro něhož jde o druhou spolupráci s NDM. Domnívám se ale, že banalita čiší už ze samotné hry, navzdory lokálně dobře zvolenému ekologickému námětu a formě, která ho může koncentrovaně pojednat. Hlavní zápletkou je totiž hrozící výbuch haldy Ema, před nímž může Ostravu zachránit jen smolař Kamil, který se čirou náhodou ocitne v časové smyčce a prožívá jeden den stále dokola (točna se zde nezastaví, podobně jako v památném Tristanovi a Isoldě). Všechna čest Vítu Rolečkovi, který skutečně hraje jako o život.
Problém je, že na malém prostoru se řeší příliš mnoho dalších témat: mezigenerační spory, postavení žen, sexuálních menšin, politika. A ta jsou zákonitě načrtnutá velmi hrubě, až parodicky. Pro osoby odlišné orientace může být urážlivá karikatura gaye v růžové teplákovce se síťovaným tílkem a ledvinkou, pro ženy vyobrazení sousedky jako hloupé husičky, která Kamila vytopí, protože leze do vodní postele v podpatcích. Chudák Sára Erlebachová, která musí tu trapnou scénu kvůli časové smyčce odehrávat polonahá stále dokola. Ano, někteří diváci se smáli, pár jich na konci tleskalo vestoje, ale já jsem se studem zarývala do sedadla. Tohle že napsal Dianiška? Kde je jeho cit pro tragikomiku, umění chytře pobavit i bolavě zamrazit? A když už bláznivá komedie, kde je humor Atomové kočičky, rovněž hry o cestování časem, kterou autor a režisér uvedl v Liberci v roce 2016? Ačkoli si tentokrát hru Dianiška neinscenoval sám, mohl být u zkoušení do nějaké míry přítomen i coby autor. Když ale ročně napíše tři hry a tři inscenace režijně připraví, kvalita někde/jednou zákonitě upadne…
Podobně jako v předchozích letech jsem na scénách NDM absolvovala dvě tříhodinová představení, která se se mnou absolutně minula – Ztraceni v Yonkers Janusze Klimszy a Richarda III. Ivana Krejčího – a jednu vcelku vydařenou studiovku v Divadle „12“. I v ní jako by se režisér Vojtěch Štěpánek s dramaturgem Pavlem Gejgušem inspirovali v Divadle Petra Bezruče. To na minulém OST-RA-VARu sklidilo velký úspěch s inscenací hry Otec současného francouzského dramatika Floriana Zellera v režii Jana Holce, s odchodem představitele titulní role Norberta Lichého ji však muselo stáhnout z repertoáru. Štěpánek s Gejgušem sáhli po Zellerově zdánlivě odlehčenější konverzační komedii Pravda, která má ovšem nad hlavní dějovou linkou sledující téma nevěry ještě nadstavbu kroužící kolem otázky, zda říkat či neříkat pravdu, a řadu vtipných, překvapivých zvratů. A tak milenci (skvělí jsou především představitelé ústřední milenecké dvojice Martin Dědoch a Kamila Janovičová) v posteli filozofují o morálce…
Marie Stuartovna u Bezručů jako politický thriller (zleva Ondřej Brett, Vít Hofmann a Magdaléna Holcová) FOTO MARTIN ŠPELDA
ZÚČTOVÁNÍ S IÁSONEM
Jednoznačným highlightem však pro mě byla Médea, kterou Alena Sarkissian v DN 10/2024 paradoxně dost zkritizovala. S postavou matky, která zabije vlastní děti, jsem se nikdy nedokázala ztotožnit, NDM ovšem iniciovalo nový překlad Petra Borkovce a Matyáše Havrdy a režisér Jakub Šmíd se soustředil primárně na konflikt Médey a Iásona. Scénograf Petr Vítek zasadil děj do rozpadající se hotelové haly, která skutečně velkoryse využívá celou hloubku i šířku jeviště Divadla Antonína Dvořáka a odkazuje ke Kubrickovu hororovému snímku Osvícení, v němž se v šílenství postupně propadající spisovatel v podání Jacka Nicholsona v odlehlém hotelu pokusí zabít vlastní ženu a syna. Jde však o vcelku nedůležitý odkaz, neboť s vraždícím otcem posedlým duchy nemá Médea v podání vynikající Petry Kocmanové mnoho společného. Inscenace není o běsnící barbarce, o střetu jejího cizokrajného temperamentu s Iásonovou chladnou, „civilizovanou“ racionalitou, jak bývala tragédie vykládána. Tahle Médea je o zradě, o křivdě, o ženě, která svému muži pomohla vybudovat kariéru a obětovala mu celý svůj život včetně vlastní rodiny, takže už nemá kam se vrátit. A žádá spravedlnost.
A Iáson? V podání Roberta Finty je to nezralý, sobecký kariérista a narcis. Zároveň ale umí být roztomilý zajíček, jakého si k sobě občas podvědomě hledají silné ženy. Je vidět, že své syny má nadevše rád a jeho cit ještě zcela neochladl ani k Médee. Milostná scéna, která vyvrcholí sexem na rozloučenou, oba protihráče značně polidšťuje a dává pochopit, že Médea spolu s Iásonem ztrácí i sebe sama. Nevděčná úloha Roberta Finty ale spočívá v tom, že inscenace je nahlížena veskrze ženskou optikou.
Médea se zpočátku objevuje v pánském pyžamu (Iásonově?), záhy však na sebe bere černý overal s náznakem křídel a proměňuje se tak v anděla pomsty. V závěru se zlatou čelenkou s křídly vypadá tahle polobohyně dokonce trochu jako nelítostná medúza. Její monology na předscéně ve veskrze současném jazyce jsou feministickým vyhlášením války všem, kdo ještě nepochopili rovnoprávnost pohlaví. Tato interpretace je podpořena ženským sborem, který v hotelu logicky tvoří pokojské – podobně jako Médea často cizinky, možná matky samoživitelky, pracující za minimální mzdu. Jejich působivé zpěvy zahrnují voiceband i operu, češtinu, řečtinu i Médeinu mateřskou gruzínštinu. O samotnou vraždu dětí a jejich vztah s matkou jako by v inscenaci nakonec ani tolik nešlo. Odehraje se v tichosti za dveřmi, to je na ní ale paradoxně to nejkrutější – Médea odvádí děti s naprostým klidem jedno po druhém…
SMĚR BEZRUČI
Z počinů zbylých dvou ostravských scén na festivalových diskusích bodovala především Historka o sv. Magdě, kterou s herečkami Komorní scény Aréna nazkoušel Tomáš Loužný, a Střípky ženy v režii Jana Holce z Divadla Petra Bezruče. Obě představení jsem viděla již dříve a o obou jsme referovali (DN 11/24 a DN 22/23). U Bezručů mě tak nejvíce zaujala Marie Stuartovna, původně historická hra Friedricha Schillera, přepsaná britským dramatikem a režisérem Robertem Ickem do podoby současného politického dramatu. Scéna Jána Tereby představuje moderní vězení se vstupy na kód po obou stranách a zatmívací stěnou v pozadí, oddělující celu od chodby. Hercům a režiséru Holcovi slouží jako hřiště k detailnímu rozehrání figur a situací, přičemž skvěle sehranému souboru dominují představitelky hlavních ženských rolí Magdaléna Holcová (Marie Stuartovna) a Alexandra Palatínusová (Alžběta I.). Naopak z inscenace Slepá skvrna Kláry Vosecké jsem vůbec nepochopila, o čem byla nebo by mohla být současná řecká hra Janise Mavritsakise. Chladné coolness plné násilí jsem – částečně i kvůli použití mikroportů – sledovala jako za sklem a nedokázala si ho nijak vztáhnout ke svému životu. Přesto je Divadlo Petra Bezruče scénou, která v Ostravě udává trendy současného divadla, a případné neúspěchy holt k hledání patří.
V Aréně však – nebýt o něco progresivnější volby titulu pro inscenaci Tomáše Loužného a jeho režijního vedení, které muselo být i vzhledem k vypravěčské formě pro zdejší herečky osvěžením – jako by se zastavil čas. Opět se hraje ruská klasika, ale bez razantněji artikulovaného tématu a navíc Gorkij není Čechov a bez výraznějšího režijního vstupu se brzy oposlouchá. Děti slunce Andrého Hübnera-Ochodla tak zůstaly průměrnou inscenací s poněkud odfláknutou scénografií. Gagarinovu ulici skotského dramatika Gregoryho Burka zase Ivan Krejčí pojal jako černou komedii, v níž se herci snaží spíše pobavit publikum vrstvením vulgarit, než že by vytvářeli situace a pátrali v nich po odpovědi na otázku, zda je násilí páchané z politických důvodů ospravedlnitelné. Navíc mám nepříjemný pocit, že v Aréně chybí nastupující generace kvalitních hráčů. V inscenaci byl nejvýraznější Milan Cimerák, který měl přitom coby rukojmí nejméně prostoru. Zato Vlastimil Burda, který zde tvárnil jednoho z násilníků, ale představil se i coby doktor v Dětech slunce nebo růžový homosexuál ve Dni zúčtování, tedy ve třech velmi odlišných rolích, používal stále tentýž frackovsky rozkročený postoj s podsazenou pánví. A Jan Chudý v roli jeho parťáka jako by na scéně prostě jenom byl… Ale bohužel to není Werich…
SMĚR PRAHA
Celkově mám ale z letošního ročníku velkou radost – myslím, že síly všech tří hlavních ostravských divadel se konečně vyrovnaly, každé z nich představilo minimálně jednu vynikající a naopak alespoň jednu rozporuplnou inscenaci, přičemž nutno vzít v potaz, že Bezruči a Aréna se prezentovali třemi inscenacemi a NDM, hlavní pořadatel festivalu, pěti. Po dvanácti letech se do off programu navrátilo i Divadlo loutek Ostrava s činoherní, dramaturgicky odvážnou a kostýmově pestrou inscenací Terezy Agelové pro dospívající publikum Nejhorší věc na světě. Příjemným osvěžením byl též offprogramový příspěvek Studia G Kerouac v režii Pavla Gejguše, který si vystačil s pár nutnými rekvizitami, zdmi s Kerouacovými citáty napsanými křídou, energickým generačním obsazením a zpěvem Ondřeje Krále.
Po roční pauze se navrátily i rozborové semináře, které jsou značkou OST-RA-VARu, ovšem v pozměněné podobě diskusí pohotově moderovaných Michalem Zahálkou, rozdělených na tři bloky podle tří divadel. Ke každé inscenaci nejprve řekly pár vstupních úvah dvě velmi dobře zvolené osobnosti a poté už byla debata otevřena do publika, takže se neulpívalo na zbytečných detailech a řešila se podstata věci. Kdo však zůstal do samého konce posledního diskusního bloku a mířil ještě ten den do Prahy, vrátil se kvůli selhání trakčního vedení u České Třebové až následující den nad ránem. Výprava z redakce DN sice o závěrečná slova přišla, ale domů jsme po krásných osmi hodinách dojeli před půlnocí… Boží vedení…
Komentáře k článku: Černá džungle a velkej mejdan!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
