Když se hádá kočka se psem…
Původně chtěl Semafor zahájit sezonu muzikálem Nižní Novgorod. Známe jej už z devadesátých let, nyní měl zaznít v nové verzi s částečně přepsaným libretem a s „ruskou“ Havlíkovou hudbou nově zkříženou s autentickým jazzem. Nekončící pandemie zabránila náročnou inscenaci nazkoušet, a tak tu letošní divadelní rok otevřel skromný náhradní program.
Dva zábavní podniky pojmenované v překladu Černá kočka a Bílý pes soupeří v nové inscenaci Semaforu o přízeň publika FOTO Petr Sankot
Černá kočka – Bílý pes je nejen titulem představení, jsou tak pojmenovány dva zábavní podniky soupeřící o přízeň publika. Ten první předstírá, že je dávným slavným kabaretem Chat Noir. Druhý, zbrusu nový, je music-hall s názvem White Dog, což Michal Stejskal v záměrně naivistické šarži herce Emila Vorvaně-Kopeckého vtipně překládá – česky: Bílá doga. A právě konflikt šéfky Kočky Madam Marlén (Jitka Molavcová) s majitelem Psa Mr. Oliverem Kadeřábkem (Jiří Suchý) je spouštěcím mechanismem – čeho vlastně? Kabaretu? Vaudevillu? Hudební komedie? V inscenaci je od všech těchto žánrů trochu, ale vcelku jde spíš o přehlídku písniček a jejich zpěváků a zpěvaček.
Jednotlivé songy jsou ovšem zdivadelněny hereckou akcí a také konferování, obvyklé při hudebních produkcích, chybí. Nahrazují jej krátké komické výstupy interpretů, občas přehnané ad absurdum. Vypovídají víc o postavách, jež interpreti ztělesňují, než o skladbách samotných. Účin těch malých monologů je úměrný talentu jejich aktérů. Šarmér Jiří Štědroň získává obecenstvo od okamžiku svého vstupu na jeviště, podobně upoutává Eliška Hurábová svou jemně, ale i drasticky zdůrazňovanou frivolností, zatímco toporný Michal Merhaut jako by byl na scéně jen do počtu. Nepřehlédnutelní jsou však především Jitka Molavcová a Jiří Suchý, což je v Semaforu očekávané. Molavcová v bleskurychlých převtěleních od protivné pomstychtivé ženské po něžnou milující duši – ne konkrétní osobu, ale celý svět – je oporou dění. Umocňuje jeho autenticitu, vystupuje z role a komunikuje s publikem, a když představení chvilku drhne, vrací mu řád a rytmus. Suchý působí v úloze, jež je mu nejvíc vlastní, jako autor – a přirozeně nejlepší promluvy napsal pro sebe, v nichž se lehce, metaforou dotkne i naší současné rozdělené společnosti. A obdivuhodné je, jak tento požehnaný senior pořád skvěle zpívá.
S podobným typem pořadu má Semafor dlouholeté zkušenosti – všechny ty Zuzany samy či pro nikoho doma založily v šedesátých letech minulého století jeho slávu. Suchého a Šlitrovy hity byly tehdy novinkami a navíc byly hlasem doby. Dnes svým swingovým laděním zajímají minoritu. A neslyšíme je, s jednou výjimkou, písničkou Noc je černá, poprvé. Skladby Šlitra, Havlíka, Suchého či Štědroně jsou tu rozprostřeny v jakési dějinné perspektivě – od počátku tohoto divadla po jeho současnost. Plus přidaný E. F. Burian, M. Ducháč, V. Vodička či spirituál anebo tradicionál. A tady je potíž: Hodné štěně je tak neodmyslitelně spjato se zpěvem Jana Wericha a Píseň o myši a jedu s Ljubou Hermanovou, že je z paměti sebelepší soudobá interpretace nevymaže.
Sečteno a podtrženo: Velice příjemný večer pro nostalgiky, mezi něž se počítám. Jeho kazem je takřka prázdná scéna, jenom se dvěma monstrózními vchody do obou zábavních podniků, které spíše než vstup do rozverného kabaretu evokují vrata krematoria. Je to vina nedostatku financí, nebo výraz podivné záliby autora výpravy v černém minimalismu?
Divadlo Semafor, Praha: Černá kočka – Bílý pes. Libreto, režie a výtvarné návrhy Jiří Suchý. Hudební nastudování a aranže Jakub Přibyl. Premiéra 16. září 2020.
Komentáře k článku: Když se hádá kočka se psem…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
