Pustinou dychtivé duše
Dvě řady diváků na horním konci hledištní elevace Studia Hrdinů se chystají být svědkem jevištní adaptace novely Arno Schmidta Černá zrcadla (pro Čechy teprve nedávno objevený skvost německé poválečné literatury), režírované Katharinou Schmitt. Jediný živý aktér inscenace – Ivana Uhlířová – bude mít pro sebe nejen široké mělké jeviště, ale především většinu poměrně rozlehlého poschoďovitého auditoria ponořeného do šera. Diváci jsou vykázáni na samý okraj světa po nukleární katastrofě 3. světové války, jímž bloudí jediný (?) přeživší člověk. Výrazně osvětlen je pouze úzký pruh jeviště zanesený nesourodým haraburdím.
Ivana Uhlířová umělému tělu manekýny vdechuje život FOTO PAVEL SVOBODA
Bytost, která se šine tmou, za sebou vleče s nesmírnou námahou poloprázdný pytel. Hrdina původní Schmidtovy prózy, asi čtyřicetiletý intelektuál, prožívá naplno každý okamžik, každou nalezenou stopu civilizace, ať už se jedná o fotografie, dopisy, obrazy nebo literaturu. Veškerá vášeň intelektu však nedokáže rozehřát jeho samotu. Bytost, která se vysunula ze tmy do pološera scénického prostoru, není však zralým mužem, ale dítětem v uniformním jinošském oblečení, připomínajícím skauting nebo Hitlerjugend.
Ivana Uhlířová nespolupracuje s režisérkou Schmitt poprvé. Naposledy hrála v její inscenaci podle Jelinekové On není jako on (2011), která má s Černými zrcadly společnou nejen formu monodramatu, ale i téma samoty, ztracenosti a zachycování zbytků identity. V tomto případě je Uhlířová „přestrojena“ za chlapce na pomezí dospělosti, aniž by přitom přestala být dívkou. Kníká jako ptáček uvězněný ve tmě bezesné noci. Pusinkuje s vášnivostí a citovým hladem osamělého dítěte vybledlý obrázek slavné zpěvačky. Brzy se kluk s bohatýrskou kožešinovou čapkou na hlavě pochlapí a jako ve hře na Indiány prozkoumává poschoďovitý terén. Kmitá sem a tam po hrací ploše, jako by lovil bobříka přežití. Mluví ke starým novinám a fotografiím, vášnivě diskutuje s již neexistujícím kulturně-historickým odpůrcem, řeší jako o život matematickou rovnici, pouští ze starého magnetofonu ještě starší písničky, staví si z prken jako z dílů stavebnice vratký příbytek. Při své výzkumné činnosti překračuje pod schodem zpola ukrytou hromádku čehosi, co by mohlo být tělem. Mladý lovec objevuje figurínu brunetky typu Barbie s voskově bledým bezvýrazným obličejem, slavnostně bílou halenkou a podivně pokroucenýma nohama v černých punčochách. Umělému tělu manekýny vdechuje život fyzickou animací a žíznivostí po jakémkoliv náznaku společenství. Něžně vyslovuje jméno Líza, hovoří k figuře s hraně dospěláckou rozšafností a sám si fistulkou odpovídá, jako když dítě mluví za panenku. Ukořistil vysněnou hračku, němější než pes, kamarádku v nouzi, k níž je možno upínat důvěřivou tvář, svěřující se hlas i objímající paži. Kterou je možné znásilnit, když se ozve pohlavní pud, s níž lze ve vzteku praštit, když se nakrátko jasnozřivě vyjeví marnost jednostranného vztahu. Hra na život v lásce musí však jednou skončit. Není už síly pokračovat v iluzi života. Panna a chlapec zůstávají symetricky zrcadlově sedět opřeny o protilehlé ochozy sálu ve stejně vyhořele zhroucené poloze, jako identické bytosti, jež od sebe dělí celý vesmír. Šero se ponořuje do tmy. Konec představení. Konec života na zemi.
Režisérka těžila z dětského typu už zkušeností vyzrálé herečky. Nejde však o podbízivou roztomilost, ale o posun do obecnější roviny: člověk konfrontován s nekonečností zkázy je dítětem. Je na všechno sám a bloudí pustinou bez lidí prvními krůčky přeživšího jako pubertální divoch obtížně procházející stupni zasvěcení. Volba přesně nekopírovat situaci literární předlohy a uštípnout jen něco z dřeně její podstaty je životadárná. Situace člověka – dítěte na konci světa vyznívá v podání výborné herečky autenticky, i za cenu, že se z novely ledacos vytratí. Hlavně individualita partnerky vypravěče. V inscenaci sama o sobě neexistuje, je zrozena ze zoufalé touhy po blízkosti člověka. Jistou „osamoceností“ je zasažen i divák. V rozlehlém sporadicky osvětleném prostranství postrádá možnost detailněji sledovat herectví. Je ochuzen o intenzivní vychutnání hereckého výkonu, ale pocit marného tápání člověka po člověku je ostřejší a přetrvává déle. Pohled do potemnělé pustiny je úzkostný, pokud však zachytíme světélko dychtivé duše, beznaděj trhlinkou puká.
Studio Hrdinů – Arno Schmidt: Černá zrcadla. Režie Katharina Schmitt, překlad Michaela Jacobsen, dramaturgie Jan Horák, scéna Pavel Svoboda, hudba Nick Gill. Premiéra 3. dubna 2013.
Komentáře k článku: Pustinou dychtivé duše
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
