Černé sázky Wima Vandekeybuse
Nemůže-li divadlo k divákovi, musí divák k divadlu, řekli si zřejmě v pražské Arše a začátkem tohoto roku zahájili sérii autobusových výjezdů svých diváků do proslulé drážďanské čtvrti Hellerau a jejího modernistického divadla na představení, jež nejsou možná – ať z technických či především finančních důvodů – dovézt do Prahy.
Vandekeybus vytvořil svébytný styl dynamického tanečního divadla FOTO DANNY WILLEMS
Prvním z takto vybraných produkcí byla v lednu inscenace Belgičana Wima Vandekeybuse a jeho souboru Ultima Vez Oedipus / Bêt noir. Premiéru měla 5. července 2011 v Amsterodamu a od té doby navštívila už několik prestižních festivalů a míst Evropy. Už tím, že v ní Vandekeybus i sám vystupuje, je pro (nejen) českého diváka atraktivní.
Vandekeybus vytvořil se svým souborem Ultima Vez svébytný styl dynamického tanečního divadla, jež propojuje fyzickou náročnost a pohybovou preciznost s nebývalou živelností a syrovostí. V tématech i zpracováních. V jeho souborech vždy pracovala řada skvěle fyzicky vybavených – vesměs mladých – tanečníků z celého světa, ale až Vandekeybusova přítomnost dodává jeho produkcím pečeť autorské jedinečnosti. Jako když malíř přidá podpis pod svůj obraz. Vandekeybus však neustále experimentuje. Střídá témata, přístupy, formy. Spolupracuje s významnými soudobými hudebníky (mj. David Byrne), své produkce přenáší do filmových podob a s tímto médiem rád pracuje i přímo. Před samotným představením bylo možné některé jeho experimentální – víceméně výtvarné – filmy sledovat na čtyřech televizních obrazovkách umístěných na balkonu vstupního foyeru. Navodily tak atmosféru, jež se s produkcí nenásilně propojovala. Vandekeybus totiž tentokrát nestaví své představení ani tak na náročných pohybových choreografiích a skupinových souhrách, i když ani ty nechybějí, ale klade důraz na výpravu a výtvarnou působivost jevištního obrazu a – což bylo největší novum – na slovo (hrálo se ve vlámštině s promítanými titulky v angličtině). Využívá adaptaci Sofoklovy tragédie vlámského dramatika Jana Decorta z roku 1999. Ten „osekal“ složitý příběh na samu dřeň. Zaměřil se téměř výhradně na samotného Oidipa, jehož vystavuje existenciálním situacím, které v podstatě nemůže ovlivnit. Oidipem je v této produkci přímo Vandekeybus. Chvílemi chlapecký, rozpačitý, jindy plný života, vášnivý, vůdčí. Vždy je však součástí chaosu, který jej obklopuje. Je to chaos ovládající nejen jeho osud, ale i dobu, jež jako by před divákem vibrovala. V rychlém tempu se střídaly situace, jež mapovaly základní Oidipův příběh. Začínalo se ale jako by od konce – Oidipovým vítězstvím nad Sfingou a životem s Iokasté. Teprve zpětně zachycuje Decort Oidipův předchozí osud až k jeho narození. Na scéně se v tu chvíli objevilo skutečné, živé batole, které herci nechali lézt po jevišti a zmizeli. Hudebníci přestali hrát. Ticho. Jen opuštěné dítě tápalo po zemi a hledalo cestu. Jak slepý Oidipus… Až diváka mrazí.
Pohybové choreografie a celé jevištní dění tentokrát nezdůrazňovaly fyzičnost ani drsnost či syrovost, jak bývá u Vandekeybuse typické, ale byly součástí obrazové magie a více či méně čitelných symbolů. Od začátku scéně vévodila obrovská kruhová Sfinga stvořená z částí oděvů, jež byly barevně sladěny do obrazu tváře. Byly v kruhu-Sfinze rozvěšeny na ocelových lanech, což umožňovalo hercům po objektu lézt, objevovat se v různých jeho částech a zase mizet. Symbolika samotných „opuštěných“ oděvů byla zdůrazněna okamžikem, kdy se – po Oidipově odhalení zrůdné pravdy, že příčinou Thébského moru je on sám – shůry sesypaly na herce stovky bot. A zůstaly až do konce představení „překážet“ na jevišti. Jako bychom sledovali výjevy z koncentračních táborů. Předchozí dynamické dění se tak ocitlo drsném, brutálním světle. Sfinga je XX. století, Sfinga i Oidipus jsme my. Vandekeybus opustil pohanské mýty a pustil se do jiných, varovnějších. Otevírá před divákem syrovost samotných lidských dějin. Od antiky po dnešek. Mor ani Sfinga nejsou abstraktními symboly, ale v každé době přítomnými částmi nás samých. Tak jako Odipus dokážeme správně odpovědět na řadu složitých hádanek, tak jako Oidipus jsme úspěšní a sexy, ale své fatální omyly a chyby nevidíme.
Vandekeybus touto produkci možná otevírá další etapu své tvorby. Obsahově konkrétnější, rozšiřující jeho dosavadní postupy nejen o práci s objekty, novocirkusové prvky, živou hudbu a filmové dotáčky, ale především o slovo a konkrétní příběhy. Černá sázka, jak by šlo název představení také přeložit, je výrazným krokem v jeho životní i umělecké cestě. Cestě člověka, který důsledně rozkrývá rozumem neprostupné vrstvy našich emocí, vědomí a podvědomí.
Komentáře k článku: Černé sázky Wima Vandekeybuse
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
