Černobílá pravda
Na premiéru hry Bílí psi a černý kočky jsem šel do Studia Hrdinů s očekáváním velkého divadelního zážitku. Pod textem a režií je totiž podepsán David Jařab, ještě nedávno jedinečný režisér HaDivadla a Divadla Komedie (nezapomenutelné Utrpení knížete Sternenhocha), autor pozoruhodného surrealistického filmu Vaterland, člen Surrealistické skupiny.
Maxime Mededa jako obviněný Akim, Martin Pechlát jako vyšetřovatel a zavražděná dívka v podání Jindřišky Křivánkové FOTO JAN DVOŘÁK
Oč větší bylo mé očekávání, o to větší bylo překvapení, že tvůrce tak talentovaný je s to nasadit si ideologické brýle mámení a vytvořit černobílé schéma, ne nepodobné socrealistickým hrám sedmdesátých let minulého století. (Jen dobové kulisy, etika a reálie jsou jiné, tendenčnost a tzv. stranickost jsou tytéž.) Snad je jej v současné společenské atmosféře rozjitřené uprchlickou krizí zapotřebí, s uměním ale má společného velmi málo.
Osou Jařabovy hry a inscenace je kriminální historka. Dva policisté vyšetřují černošského imigranta (Maxime Mededa) podezřelého z vraždy své české přítelkyně. Tenké dějové předivo výslechu doplňují ještě imigrantovy „imaginární“ hovory s bývalou, už mrtvou africkou manželkou (Eliška Boušková), jež muži zazlívá, že zpřetrhal vazby s domovinou.
Jak jinak, ukáže se, že obviněný Akim se vraždy nedopustil, tak je alespoň vyhoštěn z republiky za to, že se, vlastně neohrabaně, bránil fyzickému napadení ze strany policistů.
Oba vyšetřovatelé (Martin Pechlát a Tomáš Jeřábek) jsou čítankoví rasističtí surovci, jimž žádná sprostota není cizí. Neustále Akima ponižují a napadají, a aby od počátku bylo zřejmé, jací že jsou to nemorální padouši, už v expozici se první z nich chlubí sexuálními úspěchy, druhý obdivně přitakává. Zato Akim je kladný hrdina se vším všudy, zoufalý, něžný, bezradný, vystudoval literaturu, miluje Balzaca, čte Kafku a Sartra, a snad jenom to, že nepřijel do Afriky na pohřeb své matky, vrhá na jeho ryzí lidství stín.
Klad versus zápor, lidskost versus zlo, skoro jako v novodobé červené knihovně nebo v těch výše zmíněných normalizačních dramatech. Pouze v jediné sekvenci autor a režisér opouští černobílé, schematické vidění zvoleného tématu: oběma policistům nasazuje zvířecí masky – jelena a králíka – a nechává je sadisticky líčit popravu škůdce, smrdutého tchoře. A pouze těchto několik minut má intenzitu divadelní metafory, jež téma rasismu a xenofobie nenabízí publiku jako primitivní plakát, nýbrž jako složitě komponovaný obraz. Žel vzápětí inscenace opět padá do hrubého „televizního“ civilismu, korunovaného finále, v němž zavražděná dívka vstane z mrtvých a držíc se s Akimem za ruce, oba sdělují divákům své zoufalství.
Pravda, na rozdíl od červené knihovny, i těch socrealistických her, nekončí Bílí psi a černý kočky happy endem.
Studio Hrdinů, Praha – David Jařab: Bílí psi a černý kočky. Režie a scéna David Jařab, hudba Jakub Kudláč, kostýmy Zuzana Formánková. Premiéra 19. března 2016.
Komentáře k článku: Černobílá pravda
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
